farageDen odchodu Velké Británie z Evropské unie už je skoro tu. A v Evropském parlamentu se rozloučil asi nejznámější obhajovatel brexitu, Nigel Farage. Ve své řeči obvinil EU, že není jen nedemokratická, že je antidemokratická. A že dává svým činitelům moc bez toho, aby dotyční měli odpovědnost. A opět došlo na vlaječky. Když jimi mávali členové Brexit Party na rozloučenou, předsedající Farageovi vypnula mikrofon. A vyzvala je, aby si vlaječky vzali s sebou. Video už vyvolalo reakce v Česku. „Kravka, hnůj,“ zaznělo. Czexit také získal nové podporovatele.
Toto řekl Nigel Farage v Evropském parlamentu při debatě o dohodě o odchodu Velké Británie a Severního Irska z EU. „Tak je to tady, poslední kapitola, konec cesty. 47 let trvající politický experiment, se kterým Britové, upřímně řečeno, nikdy nebyli úplně spokojeni. Můj otec a matka se přihlásili ke společnému trhu, ne k politické unii, vlajkám, hymnám, prezidentům a nyní i ke společné armádě, kterou chcete vybudovat.
Pro mě to obnášelo 27 let politické kampaně a 20 let v tomto parlamentu. Nejsem spokojen s dohodou, o které budeme teď v noci hlasovat, ale Boris (Johnson) byl v posledních měsících hodně odvážný a, paní von der Leyenová, ukázal a slíbil nám, že se bude hrát tvrdě. A proto mu upřímně přeji hodně štěstí v dalším kole vyjednávání.
Ale to hlavní. To, co se stane v 11 večer v pátek, 31. ledna 2020, značí bod, ze kterého už není návratu. Až odejdeme, tak už se nevrátíme, a zbytek už jsou s prominutím jen detaily. Jdeme pryč a už tu nebudeme. A to by měl být vrchol mé politické kariéry. Jak jsem již řekl, když jsem sem přišel, tak jste se smáli. V roce 2016 jste se smát přestali (rok hlasování o brexitu – pozn. red.).
Ale můj pohled na Evropu se změnil od té doby, co jsem sem přišel. V roce 2005 jsem viděl, jak ústavu, kterou sepsal Giscard d'Estaing, odmítli Francouzi v referendu, jak ji odmítli Nizozemci v referendu a jak vy, v těchto institucích, jste je ignorovali a znovu ji navrhli jako Lisabonskou smlouvu a chlubili se, že ji můžete protlačit bez referend. A Irové hlasovali, řekli ne a byli donuceni, aby hlasovali znovu. Nutit lidi hlasovat znovu vám jde dobře, ale co jsme naštěstí dokázali, je, že Britů je moc na to, aby mohli být šikanováni. (potlesk Farageových souputníků)
Stal jsem se skutečným odpůrcem evropského projektu, chci, aby brexit odstartoval diskuzi ve zbytku Evropy. Co chceme po Evropě? Pokud chceme obchod, přátelství, spolupráci, vzájemnost, nepotřebujeme Evropskou komisi. Nepotřebujeme Evropský soud. Nepotřebujeme tyto instituce a tuto moc. A můžu vám slíbit, že jak v UKIP, tak ve straně pro brexit, milujeme Evropu, ale prostě nesnášíme Evropskou unii. Takhle jednoduché to je.
Takže doufám, že toto je začátek konce tohoto projektu. Je to špatný projekt. Není jenom nedemokratický, je antidemokratický a dává určitým lidem moc bez zodpovědnosti. Lidem, které voliči nemohou pohnat k zodpovědnosti. A to je nepřijatelné.

 

Po celém Západě zuří bitva, v Evropě, v Americe i jinde. Globalismus proti populismu. A můžete populismus nesnášet, ale vtipné je, že populismus se stává populárním. A má spoustu výhod. Už žádné další přihazování do rozpočtu, už žádný Evropský soud, už žádná dohoda o rybolovu, už žádné povyšování se nad nás, už žádná šikana, už žádný Guy Verhofstadt (europoslanec, zastánce federalizace EU). Co na tom může komu vadit? Vím, že ti budeme chybět.

Vím, že nám chcete zakázat vlajky, ale zamáváme vám s nimi na rozloučenou a těšíme se, že v budoucnosti s vámi budeme spolupracovat jako samostatná...“

V tu chvíli byl Nigelu Farageovi vypnut mikrofon a předsedající Mairead McGuinnessová (irská europoslankyně z EPP – pozn. red.) pravila: „Pokud nebudete poslouchat pravidla, tak budete přerušen. Prosím, odstranili byste ty vlajky? Pane Faragi, odstranili byste ty vlajky, prosím?“

Nicméně, Farage dodal, že už je konec, vše je dokončeno. „Už jsme pryč,“ prohlásil. Za což se mu dostalo oslavného „hip-hip-hurá“ od jeho kolegů. „Prosím, sedněte si, vraťte se na místa. Dejte pryč ty vlajky, odcházíte, tak si je vemte s sebou, pokud odcházíte teď hned, sbohem,“ řekla irská předsedající, což se v sále setkalo s potleskem, například od zmíněného Guye Verhofstadtata. „Jestli ještě mohu, slovo nenávist bylo použito v tomto projevu. A vzhledem k tomu, co jsme předtím slyšeli, bych chtěla říci, že bychom neměli nenávidět nikoho, žádný národ nebo lid,“ dodala ještě McGuinnessová, zatímco Farage a jeho kolegové odcházeli.

Hlavně na slova předsedající reagoval například bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec. „Na tom videu mě nezaujal ani tak Nigel Farage a jeho závěrečné loučení s Evropskou unií, mimochodem velmi elegantní, vtipné a otevřené, jako spíše ta bezbřehá arogance a okázalé pohrdání představiteli odcházejícího státu ze strany kravky za předsednickým stolem. Takový hnůj by nám chtěl diktovat, jak musíme žít? S tím se jaksi nedokážu srovnat,“ prohlásil.

A položil otázku: „Když se šéfové evropských institucí chovají takto k reprezentantům jedné z nejsilnějších zemí Evropy, jak by se asi chovali v případě odchodu k nám Čechům? Zvláště když naši slavní ‚europoslanci‘ dokáží v naprosté většině namísto obhajoby našich životních zájmů jenom plivat na svou vlastní zemi, podrážet a pomlouvat její představitele.“

Ozvala se také dlouholetá advokátka a politička Jana Zwyrtek Hamplová, která byla chováním předsedající také rozhořčena: „Není ani tak podstatné, co říká Nigel (Farage), ale jak a co říká madam za řečnickým pultem. Něco tak trapného, nedospělého, ubohého a malicherného už jsem dlouho neviděla. A reprezentuje to i nás. Bylo mi trapně za celou Evropskou unii. A od tohoto okamžiku vím, že nechci, aby moje země byla členkou takové Evropské unie.“ Toto byl pro advokátku onen pomyslný jazýček na vahách.

„Jak to řekl Nigel Farage: Milujeme Evropu, ale nemáme rádi Evropskou unii. Od zhlédnutí tohoto videa jsem ve stejném klubu. Chci CZEXIT. Součástí tohoto trapného panoptika, které se neumí ani s grácií důstojně rozloučit, nechci být,“ prohlásila.

„Byli jsme před EU, budeme i po ní. Spolupráce Evropy od EU neodvisí. Přes všechny složitosti, které to přechodně přinese – odejděme. Jako Britové. Máme-li svou hrdost. Přeji si v příštím volebním období referendum o setrvání v EU,“ zhodnotila Jana Zwyrtek Hamplová video, které ji dohnalo k tomuto prohlášení.

československo7. 11. 1989 mi bylo 28 let.

Byla jsem toho dne na Albertově, na Vyšehradě, i na Národní, a prožívala jsem tu euforii. Fandila jsem pak chvíli i Havlovi a jeho družině, a vyrobila jsem si z moduritu placku OF.
Do práce jsem nosila trikolóru trikolóru na kabátě, účastnila se dalších demonstrací, a myslela jsem si uboze a naivně, že tu jde o naši zemi - lepší a krásnější. Dnes bych si za to nafackovala. Brzy mi spadly růžové brýle (někomu dodnes ne), a dnes je jasné, o co šlo. Šlo o majetky pro kolaboranty, kolaborantskou šlechtu, církve a sudeťáky. O prolomení Benešových dekretů. Od začátku.
Šlo o zničení Československa, továren a podniků konkurujících těm západním, o rozdělení naší země na dvě malé bezbranné zemičky. Lituji, že jsem nevěřila své babičce, která tehdy plakala a říkala, že tu zase bude hrstka bohatých, kteří budou mít za prachy vše, včetně práv, a zbytek lidí bude místo života bojovat o finanční přežití. Babička zažila první republiku, 2. světovou válku, a celé období až do „sametu“, takže věděla, o čem mluví. Dnes zase mně nevěří moje děti, že ti, kdo dnes chodí na Letnou, jdou řvát jen za práva boháčů a za to, aby dosavadní korytáři a zlatá mládež nepřišli o svá koryta.
Na Letné řvou postavy stojící proti lidu, ne s lidem. Oni lid nenávidí, protože nevolí jejich loutky zaprodané západním loutkářům. Letná - milion chvilek nenávisti, pražská kavárna, sluníčkáři, předskokani z pódií a tyjátrů - všichni jedno jsou: pátá kolona.
Rozvraceči státu, kteří chtějí zvrátit výsledky demokratických voleb ve svůj prospěch, ponížit a degradovat hlasy dolních deseti milionů. Dnešní Letná má plnou pusu demokracie, ačkoliv vůbec nepochopila, co to demokracie je. Já tedy neoslavuji třicet let svobody.
Je to 30 let svobody tunelářů, exekutorských mafií, podvodníků, Havlem amnestovaných zločinců, likvidátorů fabrik, podniků a zemědělství.
30 let ničitelů našeho školství, zdravotnictví, kultury a tradic, rozkradačů státu a rozdavačů peněz z našich daní.
Je to 30 let svobody silných zemí EU, které v naší zemi řádí svými kvótami a diktáty.
30 let svobody developerů, kteří ničí Prahu a další města a vesnice.
30 let svobody realitních predátorů, kteří dodnes nadhodnocují ceny bytů do nehorázných výšin, a nikdo je nezastaví. Naše města už za chvíli nebudou naše, protože si v nich, ač jsme se tam narodili, nebudeme moci dovolit bydlet.
Nechápu, jak někdo může slavit událost, jejímž výsledkem je zničení Československa a vše, co jsem výše vyjmenovala.
Kampaň kolem výročí r. 89 mi připadá odporně hysterická, a nemůžu už to poslouchat, ani se na to dívat.
Nikdo si tehdy nemyslel, že z Československa nezbyde ani kámen na kameni.
Nikdo z nás nečekal, že se cizákům rozprodají pozemky, domy, celé čtvrti, klíčová odvětví, podniky se staletou tradicí, energie, voda.
Nikdo nečekal, že co se nerozprodá, to bude vytunelováno a zlikvidováno, jako většina podniků a továren, které před "sametem" živily mnoho generací rodin (vedlejší státy přece nepotřebují konkurenci).
Nečekali jsme, že přijdeme o cukrovary, mlékárny, masokombináty, zemědělská družstva a soběstačné potravinářství.
Nikdo nečekal, že se budeme muset plazit pod nesmyslnými a bezbřehými diktáty EU.
Nikdo nečekal ani to, že nebudeme smět chránit své hranice.
A je tu někdo, kdo chtěl, abychom měli třetinové platy, ale vyšší ceny všeho, než v ostatních zemích EU?
Nečekali jsme ani to, že staří lidé po celoživotní dřině nebudou mít jistotu bydlení, lékařské péče, a že se budou muset rozhodovat, jestli mají vydat peníze za léky, nebo za jídlo, protože na oboje nemají.
A nečekali jsme ani to, že většina médií, politiků, a mládeže s vymytými mozečky budou starými lidmi opovrhovat, vysmívat se jim, a nejradši by prosadili, aby neměli ani volební právo.
Vůbec nikdo snad nečekal, že se z naší země stane rejdiště developerů, exekutorů, a podvodných šmejdů.
Nečekali jsme, že soudy budou pracovat ve prospěch šlechty, kterou zrušil a zakázal už Masaryk, že budou vydávat majetky kolaborantům, a že se tu začnou vyzdvihovat sudeťáci.
Myslím, že nikdo z nás nečekal ani to, že tu bude pátá kolona rozvracečů státu, kteří beztrestně sprostě uráží nejdemokratičtěji (protože přímou volbou) zvoleného prezidenta republiky.
A že na Letné v dnešní době budou za "demokracii" demonstrovat ti, kteří vše, co jsem tady vyjmenovala, zavinili, nebo tomu napomáhají.
A že tam nejvíc budou řvát ti, kteří ani neví, co to demokracie je.
Demokracie znamená VLÁDA LIDU. Ne samozvaných řváčů z neziskovek a podivných spolků.
Lituji lidi, kteří nepoznali, že ten ve skorohenlajnovském mundůru není na Letné pro ně...

23.1.2020 Český nezávislý tisk                            Lenka Doubravská

slovaniKoncepcia zjednotenej Európy v záujme deklarovanej mierovej budúcnosti a ekonomickej prosperity od začiatku smerovala postupnými krokmi k bruselskému centralizmu. Je otázne a v súčasnosti vlastne už aj evidentné, komu najviac vyhovujú kasta eurokomisárov, bruselská byrokracia a integračná štruktúra rôznych inštitúcií.
Bruselský centralizmus je zlyhaním a problémy starého kontinentu nerieši, ale naopak prehlbuje a vyvoláva opodstatnenú nespokojnosť a kritiku. Možno ho reformovať, vylepšiť v záujme členských krajín únie? Veď práve stredná a východná Európa je momentálne fackovaným panákom, pretože si dovolí pochybovať o kvótach utečencov z Ázie a Afriky, ktorých majú prijať jednotlivé európske štáty, stanovených europolitbyrom a podporovaných jeho oddanými služobníkmi. Kto vypovie poslušnosť, prestáva byť obľúbeným a spoľahlivým lokajom a nastupujú vyhrážky a vydieranie eurofondami.

Cukor a bič - eurá a nátlak. Ruka v ruke s týmto prístupom kráča aj vnucovanie multikulturalizmu, ktorý zlyhal rovnako ako bruselský centralizmus. Už dávno nejde o vzájomné obohacovanie kultúr, životných štýlov a civilizačných výnimočností, ale o zápas o nadvládu, dominanciu a diktovanie pravidiel agresívnejšou a militantnejšou komunitou, ktorá ctí len svoje tradície, náboženstvo a normy. Vzdáme sa vlastnej identity, koreňov a odkazov našich predkov, len aby sme vyhoveli pomyselným a vnucovaným experimentom sociálnych inžinierov pasovaných na hlásateľov akéhosi zvráteného spoločenského napredovania?

Máme ďalej lipnúť na integračnej podriadenosti v bruselských intenciách a nechať si nahovárať, že sme povinní znášať dôsledky koloniálnej politiky západných štátov a ich novodobých konfliktov na Blízkom východe, severe Afriky a v Strednej Ázii v podobe nekontrolovateľnej vlny imigrantov z krajín zmietaných vojnami, fanatizmom a nedostatkom? Povedzme si otvorene, napriek tomu, že v najvyšších európskych štruktúrach je slovenský komisár alebo na poste predsedu Európskej rady momentálne pôsobí poľský politik, únia slúži predovšetkým nemeckým a francúzskym záujmom. Pokiaľ ide o zahraničnú politiku, Brusel zohráva úlohu poslušného asistenta geostrategických plánov anglosaského sveta, americko-britskej koalície, ukázal to aj najnovší prípad s Ukrajinou a ponúkanou asociačnou dohodou, čo napokon viedlo k bratovražednej vojne medzi Ukrajincami a Rusmi. Rovnako to bolo aj v nedávnej minulosti v rámci vojny medzi slovanskými národmi na Balkáne, ktoré sa zmenili na poslušných čakateľov pred bránami Bruselu na členstvo v Európskej únii a NATO.

Pre slovanské národy v strednej a východnej Európe zostala v rámci bruselského centralistického modelu úloha poslušných štatistov, ktorí sa vzdali trhov, samostatnej hospodárskej i zahraničnej politiky a spejú do štádia nesvojprávnosti. Ak prejavia vlastný postoj, ako teraz v prípade krajín V4, Balkánu a novej poľskej vlády v odmietaní Západom nezvládnutej imigračnej politiky, okamžite sú na politickom a mediálnom pranieri.

Hovoriť o idei slovanstva ako o vzájomnej kultúrnej prepojenosti, hospodárskej spolupráci a koordinácii zahraničnej politiky slovanských národov a ich samostatných štátnych útvarov v záujme spoločných cieľov, si vyžaduje aj kritický pohľad do vlastných radov. Slovanské národy si samé totiž sťažovali svoju pozíciu a vybíjali vlastný potenciál a energiu vo vzájomných krvavých konfliktoch, a tak ochotne poslúžili záujmom vonkajších síl zameraných na ich oslabenie, rozvrat a manipulovanie. Žiaľ, ešte stále nie je minulosťou konštatovanie Ľudovíta Velislava Štúra v jeho diele Slovanstvo a svet budúcnosti: „Vskutku, srdcelomné divadlo je to vidieť, ako národ, v Európe počtom najväčší, je rozbitý, porozdeľovaný... všade len víťaznú káru cudzincov ťahá, iba ako materiál na pohodlné stavby pre iných slúži, a za odmenu za to všetko je potupou zasypaný, hanobením obhádzaný."

Napísal to síce v 19. storočí, no ešte aj v 20. i v 21.storočí Slovan oboril sa na Slovana a vzťahy Poliakov - Ukrajincov - Rusov, či Srbov - Chorvátov - Slovincov sú stále otvorenými ranami, do ktorých sypú soľ oni samotní i takzvaní priatelia a spojenci zvonku, pretože takíto rozhašterení Slovania najviac vyhovujú nikým nevoleným silám, ktoré majú svoju predstavu ako deliť Európu, ako ju spravovať a potom ju v jednom poslušnom košiari usmerňovať v rámci Nového svetového poriadku. A k tomu ešte vo vlastných radoch slovanských národov je ochotná piata kolóna slúžiť pre tučnú odmenu, kariéru a osobný prospech komukoľvek na úkor všetkého a všetkých, či už ide o politické elity, médiá alebo takzvaných občianskych aktivistov neschopných inej predstavy, než akú im predostreli inštruktori z tzv. západného demokratického slobodného sveta. Všetko ostatné je pre nich populizmus, extrémizmus, naivný romantizmus alebo služba Moskve.
Keď som už pri sypaní soli do otvorených rán, piatej kolóne a médiách, tak naše informačné prostriedky hlavného prúdu, čiže v súčasnej terminológii mainstream, ideu slovanstva nepovažujú za hodnú pozornosti. Skôr naopak, čo správa, komentár alebo diskusia, to ďalší príspevok k vzájomnej nevraživosti a polarizácii slovanského sveta z pozície washingtonsko-bruselských mentorov. Úplne jedno, či išlo o verejnoprávne médiá alebo súkromné - v bulvárnom alebo spravodajskom duchu, počas balkánskych vojen v poslednom desaťročí minulého storočia sme počúvali vždy a zásadne len o krvilačných Srboch, trpiacich Bosniakoch, prípadne hrdinských Chorvátoch, ktorí si etnicky vyčistili územie od srbskej menšiny bez akýchkoľvek pripomienok západných ochrancov ľudských práv. V ďalšej etape sme sa dozvedali o vojny chtivých Srboch a nevinných Albáncoch, pretože tak to predostreli svetu tlačové oddelenia a hovorcovia USA, NATO a Európskej únie.

Žurnalistická úderka oceňovaných a renomovaných propagandistov a presstitútov vytrvalo vykresľuje do dnešných dní obraz srbských hrdlorezov a vojnových zločincov a len na okraj spomenie aj obdobné prípady zo strany Chorvátov, Bosniakov - vlastne islamizovaných Slovanov, prípadne Kosovskej oslobodzovacej armády. Rovnaký postup uplatňujú médiá hlavného prúdu aj pokiaľ ide o informovanie o súčasnej Ukrajine, z bojov na Donbase, kde sú ukrajinskí vojaci a dobrovoľné prápory s Banderovým odkazom vnímaní ako hrdinovia a ruské obyvateľstvo ako putinovskí separatisti, ktorí podporujú ruské vojenské komandá na ich ceste od Donecka a Luhanska až do Karlových Varov. Ruské obyvateľstvo na Kryme je pomýlené, no Tatári sú statoční bojovníci za jednotu Ukrajiny. Našim mediálnym hlásnym trúbam je všetko úplne jasné - Rusi a Srbi sú jednoznační vinníci napätia, konfliktov a vojnových zločinov, Slováci a Česi, ktorí odmietajú s otvorenou náručou vítať budúcich staviteľov mešít a organizátorov „no go zón", kam nevstúpi noha neverca, sú xenofóbovia a rasisti, a dobrý Slovan je ten, kto v hlbokom predklone čaká na inštrukcie z transatlantických centrál.

Ide o akúsi zvrátenú snahu deliť národy v strede a na východe Európy na tzv. dôstojných Európanov, oddaných pokynom eurokomisárov a amerických diplomatických inštruktorov a nehodných Európanov balkánskeho typu a spoza Uralu, pretože sa nepodriaďujú falošným prorokom akejsi otvorenej spoločnosti, financovanej z pochybných finančných zdrojov ešte pochybnejších filantropov. V našich printových a elektronických médiách nečítame, nepočujeme a nevidíme ani zmienku o tom, že všetky tieto konflikty nahrávajú tretej strane, nie ich účastníkom, že následky to má rovnako pre všetkých, či už sú Srbi, Ukrajinci, Rusi, Chorváti alebo Poliaci, žiadny apel na spoločné záujmy, blízku identitu, nápravu historických krívd a skoncovanie s nekonečnou odplatou, ktorá nič pozitívne neprinesie. Nie, nemusí ísť o nekritické hlásanie slovanskej vzájomnosti, ale aspoň o pokus snažiť sa objektívne a nestranne informovať, bez vytvárania pozitívneho obrazu o jednej strane a neustáleho hanobenia a kritizovania tej druhej.

Aj pri ďalšom faktore zohrávajú médiá dôležitú úlohu - ide o povinnú mediálnu výchovu k multikultúrnosti. Samozvaní lektori nám vytrvalo vštepujú, ako ľudsky blízko máme k Nepálčanom, Tibeťanom, Kurdom, Albáncom, Sýrčanom, či Afgancom, ale paradoxne nás delia neprekonateľné diaľky od balkánskych Slovanov, Rusov, Bielorusov, či Poliakov. Ak začneme pripomínať ideu slovanstva, dozvieme sa, že je to nereálna, časom prekonaná chiméra z minulých storočí, ktorú možno tak nanajvýš spomenúť na rozptýlenie počas hodiny dejepisu.

Ako je to teda s ideou slovanstva, ktorá by mohla znovu ožiť ako jedno z aktuálnych východísk z ruín dvoch neúspešných európskych procesov - bruselského centralizmu a vnucovaného multikulturalizmu?

Oponenti ponúknu okamžitú odpoveď, či je riešením utopiť sa v ruskom mori, keďže Rusko bolo a je pre stúpencov panslavizmu alebo novodobého obrodenia slovanských ideí tou vedúcou silou. Rovnako sa možno utopiť aj v bruselskom mori, v oceáne Nového amerického storočia alebo vo vodách Nového svetového poriadku, v mase zdegenerovaného stáda bez identity, sebapoznania a perspektívy kontinuálneho rozvíjania historického odkazu predchádzajúcich generácií.

Jednotlivé slovanské národy zažili na vlastnej koži rôzne negatívne skúsenosti z vlastnej dielne ako polonizácia, čechoslovakizácia, sovietizácia, juhoslovanská federalizácia, odhliadnuc od iných, importovaných, ako maďarizácia, germanizácia, islamizácia, či amerikanizácia. Koncepcie vnucované despotickým centrom na úkor jedných a pre upevnenie moci druhých. Tadiaľ cesta určite nevedie.

Máme skúsenosti s Osmanskou ríšou, sovietskym impériom i novodobým sofistikovaným západným diktátom a vždy tu zohrávali dôležitú úlohu vnútorné rozbroje, skorumpované domáce politické elity a neschopnosť poučiť sa zo všetkých otrasov a pokusov o ovládnutie a diktovanie. Najvyšší čas, kým ešte nie je neskoro, aby Slovania z rôznych kútov Európy pochopili, že je nevyhnutná rázna zmena v prístupe k sebe samým. Nájsť spoločnú reč na základe historickej skúsenosti a dnešnej reality v medzinárodných vzťahoch. Uvedomiť si potenciál vo všetkých zdrojoch, ktoré jednotlivé slovanské štáty majú k dispozícii a nenechávať sa tlačiť do úlohy, Ľudovítom Štúrom spomínaného materiálu na pohodlné stavby pre iných.

Máme viacero možností - skončiť v lepšom prípade ako europoidná konzumná masa lacných pracovných síl, či ako prívesok amerického ekonomického priestoru nenáročnej duchovnej úrovne, v tom horšom ako súčasť Eurokalifátu fanatických Alahových stúpencov. Prípadne hľadať inú možnosť - uvedomiť si, že sme navzájom na seba odkázaní. Nevracať sa k prekonaným koncepciám, neefektívnym pokusom a na princípe vzájomnej spolupatričnosti vytvoriť vlastnú víziu oživenia slovanskej idey v novodobom chápaní v podmienkach 21. storočia. Na začiatok postačí zaceliť staré rany v našej búrlivej histórii, nenechať sa manipulovať a byť si vedomí spoločnej tvorivej sily .
Český nezávislý tisk 14.1.2020 PhDr.Lubomír Hudo

Závěr patřil na první pohled bizarnímu přání. „A protože bych nechtěl přát jenom a pouze zdraví, štěstí a dlouhá léta, trochu vás překvapím. Chtěl bych vám popřát bolest,” formuloval své poselství prezident.

„Ale víte, jakou bolest? Takovou bolest, o které mluvil Tomáš Masaryk, když řekl: Myšlení bolí. Chtěl bych vám všem popřát, abyste i nadále byli svobodnými osobnostmi, které si vytvářejí svůj vlastní názor a nenechají se nikým manipulovat. A aby si vážily samy sebe právě proto, že mají vlastní informovaný názor,” vysvětlil pak záhy český prezident.

Na samý závěr popřál všem zdraví: „Protože se svýma bolavýma nohama dobře vím, co to zdraví znamená. Přeji vám štěstí a životní úspěch, i když ten vám budou mnozí lidé závidět. Ale nenechte se jimi odradit.”

hugh grantArogance a sebestřednost, s nimiž se slavní lidé vyjadřují k veřejným věcem a poučují voliče, zapůsobila. Právě opačně.
Jaký je váš „ultimátní vánoční film”? Předpokládám, že každá domácnost nějaký má. Ten náš je až na samé hraně klišé a nudy. Ano, je to Láska nebeská. A ano, už jsme ji i letos znovu viděli.
Nebyli jsme sami. Zaznamenal jsem spousty tweetů i facebookových statusů, jejichž autoři se pochlubili tímtéž. Letos to bylo o malinko pikantnější, vzhledem k předvánočnímu načasování britských parlamentních voleb.
Ano, jednou z (mnoha) hlavních postav je britský premiér. Minimálně dvě scény z filmu jsou legendární: když se předseda vlády hrdinně vzepře šikanóznímu americkému prezidentovi, a my samozřejmě dobře víme, že v tom je ta ženská, která mu vozí sušenky.
No a pak taneční scéna na schodech a v knihovně, která Hugha Granta učinila nesmrtelným a každého dalšího obyvatele Downing Street 10 o něco snesitelnějším. Protože KAŽDÝ, kdo tento film viděl desetkrát (což je dle mého odhadu plus minus statistický průměr), tak si každého skutečného premiéra v téhle scéně představí. Včetně Theresy Mayové, podotýkám.
„Ten film byl pro nás strašně důležitý!“ tvrdil mi můj dobrý anglický kamarád, selfmademan ze severní Anglie, který začal podnikat za Margaret Thatcherové, stal se úspěšným byznysmenem a je svým způsobem stereotypem konzervativního voliče. Nikdy se nezbavil severoanglického přízvuku, čte Daily Mail a hlasoval pro brexit.
A v těchto volbách samozřejmě pro Borise Johnsona. A nadšeně mi poslal odkaz na parodii , kterou v rámci kampaně natočil právě Boris Johnson. Možná jste ji také viděli. Je vážně vtipná, byť Johnson v ní nealternuje za Hugha Granta.
Ano, je to ta hodně divná (a strašně dojemná, samozřejmě) scéna, kdy Andrew Lincoln v roli zastydle pubertálně zamilovaného muže skoro středního věku šaškuje na zápraží domu před manželkou, vlastně novomanželkou svého nejlepšího kamaráda. Do ní je platonicky zamilovaný.
Jak říkám, na té postavě i scénce je divné skoro všechno, ale ve filmu Láska nebeská, jehož emocionální úspěch je založen právě na šikovném střídání „dojemného”, „krásného” a „trapného”, má své místo. Scenáristi parodie vyměnili platonickou lásku za brexit a celkově to vlastně bylo míň divné než originál.
Nejsem expert na politické kampaně a nemám k dispozici žádná data, ale řekl bych, že tenhle klip konzervativcům voliče rozhodně neubral. Jistě, volby asi nerozhodl, ale patřil mezi momenty, které jim pomohly ke zdrcujícímu vítězství. Nebo mu minimálně neuškodily.
Přitom to byl celkem riskantní tah. Parodie mohla vzedmout vlnu nesouhlasu jako trest za to, že se tu sahá na jakýsi „univerzálně britský” kulturní majetek. Asi si dovedeme představit, co by následovalo, kdyby si například ODS nebo Trikolóra či SPD půjčily pro svou kampaň… Nevím, řekněme scénu z Pelíšků.
Brity to však nijak zásadně nepohoršilo. Výrazněji se ozval jen Hugh Grant, představitel filmového premiéra. Ten v BBC ironicky poznamenal, že Johnsonovi, který ve scéně ukazuje cedulky s nápisy, chyběla ta nejdůležitější. Na ní je ve filmu napsáno: „Protože na Vánoce se říká pravda.” A jak řekl Grant, „Johnsonovi poradci asi došli k názoru, že tahle cedule by v jeho rukou nevypadala dobře”.
Ten příběh je však zajímavější než jen coby přestřelka oblíbeného herce a kontroverzního politika. Hugh Grant byl v těchto volbách velmi politický a angažovaný. Byl zastáncem takzvaného taktického hlasování, tedy PROTI konzervativcům v těch okrscích, kde měl šanci na vítězství kdokoli jiný.
Důvodem byly obavy z „tvrdého brexitu”. Jak řekl deníku The Times: „Myslím, že země čelí akutnímu nebezpečí. V případě většinového vítězství Borise Johnsona nás čeká tvrdý brexit, do roka následovaný téměř nevyhnutelně brexitem bez dohody.”
Jak to ve volbách dopadlo, už víme. Ale když se podíváme detailněji na výsledky, zjistíme další udivující věc. „Každý labouristický nebo liberálně demokratický kandidát, kterého herec v kampani podpořil, prohrál. Hugh Grant tak konzervativcům přihrál asi tak půl milionu hlasů,” napsal Rod Liddle v nedělních Sunday Times.
Mám pro Borise Johnsona jistou slabost, protože mám rád jeho knížky, baví mě jeho humor a udivuje mě, že existuje člověk, který má v autě ještě větší nepořádek než já. Ale mám určitou slabost i pro Hugha Granta, který je pro mou generaci jedním z herců, s nimiž stárneme a jejich firmy nám „značkují” různá období našeho života.
Zároveň si uvědomuju „nadutost, blahosklonnost a pohrdání” (opět cituju svého oblíbeného sloupkaře Roda Liddlea), s nimiž se lidé jako Hugh Grant vyjadřují k veřejným věcem a poučují voliče, koho a proč volit. Možná se vám – stejně jako mně – vybaví pár jmen lidí z Česka, kteří dělají přesně to samé.
Nevadí mně, rozhodně tedy ne proto, že by měli jiné názory než já. Většinou nemají. Ale vadí mně jejich arogance a sebestřednost, které jim vnukávají, že snad mají – díky své popularitě – nějaké pověření lidem říkat, co si myslet. Jenže jsou na omylu, když se domnívají, že by je mohli ovlivnit, a my se o tom mnohokrát přesvědčili.
Přesvědčil se o tom superpopulární Hugh Grant, asi nejoblíbenější fiktivní filmový premiér všech dob. A tím byl navíc ve filmu, který letošní britské předvánoční volby z mnoha důvodů symbolicky orámoval.
Považuju to za dobrou zprávu. Byť brexitem, dnes už nevyhnutelným, umírá do značné míry i můj vlastní sen o společné Evropě. Držím se, slzu jsem ještě neuronil. Ale až o tom Britové natočí film, nepochybně s Hughem Grantem v jedné z hlavních rolí, nebudu se stydět v kině i brečet.

Český tisk 15.12.2019    Mikoš Čermák

macronKrátko pred summitom NATO začiatkom decembra v Londýne, vyhlásil francúzsky prezident niečo čo veľmi prekvapilo Merkel, Brusel i generálneho tajomníka NATO Stoltenberga, ale aj všetkých európskych politikov, ktorí hlásajú tzv. politickú korektnosť.
Jeho vyhlásenie privítalo však AfD i Sebastian Kurz a aj Matteo Salvini i ďalší pravicoví politici.

Macron povedal, že Rusko už nie je viac nepriateľom Západu a že NATO si má a musí hľadať novú orientáciu. Veľkú Britániu i Nemecko táto výpoveď extrémne nahnevala a pobúrila, veď neustále označovali Rusko za nepriateľa Západu a západnej demokracie. A Macron odrazu z tohto protiruského spolku chce vystúpiť a dať Európe proruskú orientáciu.

Macron tiež prekazil to, aby Nemecko zaplatilo do spoločnej NATO pokladnice vyššiu sumu ako USA.

Zároveň zdôraznil, že nepriateľom Západu je medzinárodný terorizmus a v žiadnom prípade to nie je Rusko. Prízvukoval, že Európa i NATO musia vytvoriť novú „architektúru“ dôvery k Rusku. Veľa západných politikov prejavilo voči týmto Macronovým slovám svoju nevôľu. Ani jediným slovom proti tomu však neprotestoval Donald Trump.

Západní politici po týchto výrokoch prezidenta Macrona odrazu označili za problémový prípad. Už dávno, hneď po zvolení Trumpa za prezidenta USA, označovali aj jeho za problémový prípad a dokonca i za psychopata. Za psychopata označovali samozrejme aj prezidenta Putina.

Ozývajú sa dokonca aj také hlasy, že Macron je tajným spojencom Putina a že v jeho poverení začína destabilizovať Západ i NATO. To ale len dokazuje, že skutoční psychopati a nezmieriteľní vojnoví podpaľači nesedia v Moskve, ale na druhej strane.

Istý nemecký politológ, ktorý nechce byť menovaný vychádza z toho, že „nový“ Macron sa chce stať „vodcom“ EÚ a odstaviť tak Merkel, ktorej sa žezlo moci už celkom očividne kĺže z rúk a že francúzsky prezident chce vytvoriť nové prepojenie moci reprezentovanej trojzáprahom Putin, Trump, Macron.

Ak by sa toto podarilo, bolo by to nová nádej na mierovejšiu a istejšiu budúcnosť a zároveň aj obrovská úderná sila proti terorizmu a islamizmu.

Parlamentní listy 13.12.2019                             Roman Bednár