Názory na současnost disidentky a chartistky, spisovatelky Lenky Procházkové. Tohle by měla být povinná četba na školách všech stupňů. Sametová revoluce: Co jiného by to bylo než taktika. Ať už ten plán o fingovaném zabití studenta Šmída vymyslel kdokoliv, zaúčinkovalo to. Číše trpělivosti přetekla. Ale nebyl to dobrý základní kámen změny, ani nadějná prognóza do budoucnosti. Masaryk říkal, že státy se udržují na ideálech, na kterých vznikly. Pokud něco vzniklo na podvodu, tak to nemůže mít pevné nohy. ...

(Havel se stal jen okrasnou etiketou na vypité láhvi. ....)

Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. (...) Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr plný energie. (...) Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových. Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud se na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? (či hollywoodskymi fejkmi?) Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem. Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...) Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí. Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat. Pro národní zájmy. A média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k

dovršení? Zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... . Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. (...) Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze "osobnost" Havel může být zárukou, že se stát udrží celistvý. (...) Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější. (...) > Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i VÁLKA. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají. Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat.

Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!

  Parlamentní listy 7.1.2019                            Lenka Procházková -disidentka a členka Charty 77


 

banderaV Kyjevě nacisté uspořádali pochod s pochodněmi na počest narozenin Stepana Andrijoviče Bandery, uvádí Strana.ua Bandera byl nacistický zločinec a člen Waffen SS, který se podílel na genocidě na Ukrajině, jako i holocaustu. Nacistická Ukrajina má z bancerovců válečné hrdiny. 

Na Ukrajině výsledky II. světové války neplatí. Ukrajina je zločinecký stát, který by měl být izolován. (FOTO) Nacistický vrah a lidský dobytek Stepan Andrijovič Bandera uprostřed Průvodu se účastní různé ukrajinské nacistické organizace. Mezi radikály můžeme uvidět i animátory v kostýmech sněhuláků. Někteří nacisté drží v ruce bengálské ohně. Podle slov účastníků průvodu jsou současné akce „sváteční“.

Podle informací novin Vesti se průvodu účastní kolem 500 lidí.

Akci zkritizoval jeden z poslanců Rady Semen Semenčenko: „Dvě třetiny ‘známých bojovníků‘ za Ukrajinu, kteří dnes zdraví Stěpana Andrejeviče Banderu u příležitosti jeho narozenin, by byli za jeho života pověšeni na první větvi jako zrádci ukrajinského národa,“ napsal na Facebooku, kterého cituje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.

Předtím Nejvyšší rada Ukrajiny zařadila do památných dat v roce 2019 110. výročí narození vůdce Organizace ukrajinských nacistů* (OUN*, jejímž bojovým křídlem je Ukrajinská povstalecká armáda*, UPA*) Bandrery.

V hlavním městě Ukrajiny se uskutečnily dva průvody. V prvním asi dva tisíce lidí přešlo od pomníku velkému ukrajinskému básníkovi a spisovateli Tarase Ševčenka po náměstí Nezávislosti (Majdanu). Informují HlavnéSprávy.sk.

Tuto akci organizovalo hnutí Svoboda, Pravý sektor a jiné pravicové, nacionalistické a radikální strany a hnutí. Většina účastníků měla pochodně, zástavy Ukrajiny, více politických stran a hnutí. Pochod provázely nacionalistické a protiruské hesla. Ukrajinská služba Rádia Svoboda vysílala jeho přímý přenos.

Druhý průvod začal před operní divadlem a skončil rovněž na Majdane. Tento průvod zorganizovali příslušníci domobrany a Národní gardy. Mnozí účastníci tohoto pochodu měli oblečené novoroční čepice. Organizátoři akce prohlásili, že chtějí darovat dobrou novoroční náladu lidem.

Český nezávislý tisk 3.1.2019                                                                               N.Pravendikov


 

knazkoBývalý ministr kultury Slovenska Milan Kňažko a kardinál Dominik Duka se sešli v novoročním rozhovoru, jejž odvysílala ČT2. Hovořilo se mimo jiné o identitě i o rozpadu Československa v roce 1993.

„Evropské kultury a tím pádem identity... Čím bohatší spektrum barev je, tím je Evropa bohatší. Netřeba se bát odlišností,“ míní Kňažko. A dodal, že spolužití Slováků a Čechů bylo užitečné. „To, čeho máme společného, je hodně. A není potřeba k tomu mít společný stát. Rozdělení, nikoliv rozpad, bylo aktem přátelství,“ podotkl Kňažko. 

„Najednou jsme zjistili, že jsme schopni žít vedle sebe,“ zmínil dále k rozdělení země Duka. „Dějiny je třeba si vyjasnit, abychom si lépe rozuměli,“ zmínil pak také Kňažko.

„My jsme se spojili, abychom získali suverenitu, ale když už jsme ji měli, tak jsme se rozdělili, ale co je podstatné, zachránili jsme vztah a tu vzájemnost,“ míní Kňažko. Duka pak zmínil, že suverenita není prioritní hodnotou – a to s ohledem na Evropskou unii. 

„V roce 1989 jsme chápali, že svoboda a důstojnost je ještě větší hodnota než suverenita,“ podotkl Duka následně svou myšlenku k výročí, které letos nastane – výročí sametové revoluce. 

„Evropa je živý organismus a my musíme být při tom jejím přetváření. Nemůžeme u nás nechat rozšířit teorii, že toto je Evropa, a toto jsme my. Brusel jsme my. Musíme tu Evropu brát za svoji. To, že jsou na tom lépe v západních zemích, kde nebudovali socialismus 40 let... My máme ale lepší zkušenost,“ podotkl Kňažko k tomu, že víme, co je komunismus. „Co to znamená pro lidi. A víme, co to bylo a ještě stále se z toho dostáváme,“ zmínil Kňažko. Lidská psychika se podle něj tohoto těžce zbavuje. 

„Demokracie je velmi křehká a je třeba se jí věnovat každý den. Musíme být aktivnější a zbavovat se lhostejnosti,“ zakončil Kňažko. Duka pak připil na svobodu, důstojnost, ale i na život v našich opravdu krásných zemích. „Na rozvoj slovenského národa a České republiky. Na zdraví nás,“ popřál Duka.
1.1.2019                                                                M.Kňažko, D.Duka

tgmSTO LET REPUBLIKY „Změnil se způsob života, chování a spolu s nimi se měnila i naše země. Byli jsme jiní za první republiky, jiní za protektorátu, po válce, po únoru a srpnu, jsme jiní i po listopadu,“ říká spisovatel Jiří Kimla ke stoletému výročí vzniku Československa. A ke tvrzením, jak se Češi mají dobře, přidává poznatek, že se každý tým hodnotí podle nejslabšího hráče. Ptát se tedy máme matek, které nemají na obědy ani na lyžařský kurz pro své děti, důchodců, kterým nezbývá na léky.

Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?

K tomuto tématu se vyslovuje tolik lidí, že už není pomalu co říct. Denně někdo přichází s novými zjištěními, spekuluje se, překřikuje se, přichází se se senzacemi, točí se nové filmy. Je to dobře, že se na všechno nekýve společně a nevykřikují se ta stejná hesla.

Oba mí rodiče si prošli nacistickými lágry, táta absolvoval od začátku války do konce koncentrační tábor a nezlomilo ho to. Když jsme se s bratrem později narodili, byli jsme vychováváni k vlastenectví a fér chování. Měli jsme velikou knihovnu a padesát metrů od nás bylo divadlo, kde jsme byli častými diváky. Se svými spolužáky jsme hráli kuličky, byli každou chvíli v kině, hráli fotbal, hokej, jezdili na kole, chodili se koupat. Chodili jsme do školy pěšky přes půl města bez rodičovského doprovodu, líbily se nám holky, prostě jsme žili báječným klukovským životem.

Když jsem se narodil, tak to bylo ještě celé Československo. Bydleli jsme v někdejších Sudetech a spolu s námi žili i Němci, Slováci, cikáni, Maďaři, Ukrajinci i Rusové. Dokonce i italská a francouzská rodina. Během pár chvil mezi námi zapadli a nikdo neřešil, kdo je kdo nebo kdo jakou má barvu kůže. Měl jsem báječnou třídní na gymnáziu, která nás učila literaturu, a je jen škoda, že jí už nemůžu vyseknout poklonu. Měl jsem fajn spolužáky vedle dalších kamarádů, kteří se učili na učilištích, kamarády ze sportovního oddílu a vyměňovali jsme si zkušenosti. Ochotně jsme se dělili o věci, svačiny.

Proč to píšu tak rozvlekle? Protože si myslím, že právě to je ta největší změna za posledních sto let. Změnilo se radikálně chování lidí, kteří tu naši zemi za inkriminované roky měnili. Měnil se způsob života, chování a spolu s nimi se měnila i naše země. Byli jiní za první republiky, jiní za protektorátu, po válce, po únoru a srpnu, jsme jiní i po listopadu.

Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak tedy oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?

Samozřejmě že je co slavit. Jen mi je líto, že dnes už jen je Česko samostatné a Slovensko taky. Pamatuji si, jak to tehdy byla vypjatá situace, ale myslím si, že politici nevyužili všech nástrojů, aby vedle sebe žily v jednom státě dva rovnoprávné národy. Je to můj povzdech, protože druhá část rodiny mi zůstala za hranicemi, platí jinou měnou a jejich krásné řeči rozumí čím dál míň lidí, především mladých.

Republika není jen rozkradená, ale ročně mizí v cizích kasách obrovské sumy vyprodukované našimi lidmi. Vyjmenovávat, co všechno bylo rozkradeno, není zde prostor, ale jedno bych přece jen vzpomenul. Je to prodej naší pitné vody. To považuji za největší zhůvěřilost a mělo by to být co nejdříve napraveno.

A jestli demokracie čelí hrozbě? Asi ano, ze stran nejrůznějších neziskovek, které se vrhly na politikaření, a pak zcela paradoxně z Bruselu. Rozvíjet to nemá smysl, hodně z nás bylo rozhořčeno hloupými nařízeními nebo až nenávistnými projevy bruselských prominentů a dalších. A pak je to v našich hlavách. Není argument, přijde nadávka. Kdo nemá stejný názor, dostane nálepku nebo je nějak ostrakizován. Kam to může vést? Odpověď nechám na vás.

Parlamentní listy                                                                                     Jiří Kiml - spisovatel

havel1Opozice čínského a ruského režimu hlasitě volají po západním marasmu, kriminalitě, otroctví a zadlužování. Jsou tedy pro nastolení bezohledného kapitalismu na celém světě, který zničil morálku, životní prostředí a ekonomiku našeho státu!

Opozice čínského, polského, maďarského a ruského režimu hlasitě volají po západním marasmu, kriminalitě, otroctví a zadlužování. Jsou tedy pro nastolení bezohledného kapitalismu na celém světě, který zničil morálku, životní prostředí a ekonomiku našeho státu!

Pořád se nemůžu smířit, že je kult Václava Havla často falešně skloňován s dodržování lidských práv, ale o dodržování lidských práv se vůbec nejedná, neboť to dodnes znamená špatné směřování naší země, a to již třetinu století od Sametu. 
Naše republika, dříve prosperující, se stala montovnou, skládkou odpadu, objektem vydírání ze strany západu, jenž si nepřeje prosperitu našeho státu, nýbrž úpadek, vždyť  stovky miliard tečou z krve a potu českých občanů do daňových rájů!
Špatné školství plné inkluze falšuje studujícím informace, odlišní lidé jsou šikanováni za svůj projev, vzdělanost a národní povědomí pod bodem mrazu! Přesto se studujícím vymývají mozky kulty západních potentátů, kteří by správně měli skončit na smetišti dějin. 
Katastrofální úroveň literárních webů, festivalů, anket a uměleckých soutěží je výplodem pro-západních hlupáků. 
Pochybného kultu Václava Havla, který okleštil a ožebračil naši zemi, se bohužel chytají politické neziskovky na politickou objednávku. Izraelité, kteří zemřeli za druhé světové války v nacistických koncentračních táborech, se obracejí v hrobě, neboť Německo sílí tentokrát v režimu nacismu zkříženého s islámským státem!
Ani Tibet nemá povědomí, co zlého zavinil hamižný a sobecký západ. Vážení občané, vážím si tedy přírodních krás a půvabů planety Země, všech slušných lidí, ale jsem toho názoru, že je třeba ty slušné lidi osvobodit od západního otroctví. Pochybný kult Václava Havla vůbec nepomůže Izraeli, Tibetu, Ukrajině, Balkánu, ani západu, ani východu.
A proto se západ a celý svět musí zbavit diktatury západu, jiná cesta nevede. Také se západní svět musí zbavit agresivní diktatury USA a Evropské unie. Je třeba, aby i střední Evropa našla odvahu vystoupit z dluhových spirál a morálního marasmu. 
Původní obyvatelstvo křesťanské Evropy si zaslouží slušně a kvalitně žít, stejně tak indiánské kmeny v USA a původní kmeny "rozvojových" zemí. Ekonomické sankce na adresu Ruska musejí být zrušeny. 
Český nezávislý tisk        17.12.2018                                                               Václav Kovalčík, Zlín

Bývalý předseda Zelených Matěj Stropnický napsal pro časopis Tvar pár řádek k 90. narozeninám amerického filozofa Noama Chomského. Ve sloupku se nacházejí také slova o tom, že Spojené státy jsou vlastně teroristickým státem.

TERORISTICKÝ STÁT
V každoroční anketě listu Foreign Policy o nejvlivnějšího intelektuála světa vyhrál původním povoláním lingvista Noam Chomsky, u nás známý hojně kritizovaným výrokem, že v porovnání s disidenty jinde ve světě ti českoslovenští vlastně až tolik netrpěli, v roce 2005. Václav Havel se tehdy umístil jako čtvrtý. Jak docela jinak oba vnímali Ameriku a spolu s ní tak i mnohé konflikty na různých místech světa. Svůj pohled detailně shrnuje Chomsky v knize sestavené vesměs z jeho již dříve otištěných esejí Who rules the world? (Hamish Hamilton, London 2016). Chomsky se v ní zaměřuje na geopolitické otázky, přičemž je v nich přísným multilateralistou a zastáncem mezinárodního práva. A je to absolutní obžaloba Spojených států, u nás bez obdoby, vlastně taková, že se tady o ní i těžko uvěřitelně píše. 
Chomsky totiž vnímá zcela opačně u nás běžně uznávanou roli USA coby světového četníka, který ve jménu svobody a demokracie zasahuje ve všech částech světa proti darebáckým státům, slovy George Bushe mladšího. Chomsky popisuje USA ze stejných příčin jako teroristický stát, který bez ohledu na mezinárodní právo, ženevské úmluvy i názor vlastního obyvatelstva od svého vzniku vojensky napadá prakticky kohokoli. 
Sleduje v knize postup USA ve válce ve Vietnamu, v izraelsko-palestinském konfliktu, ve střední Americe včetně Kuby, v Jižní Africe, v Afghánistánu, Iráku i aktuální konfrontaci s Íránem. Ukazuje, že ideje, jimiž američtí prezidenti, a lhostejno zda republikánští či demokratičtí, obhajují své vojenské a politické intervence před světovou veřejností, nemají se skutečnými důvody zásahů ale vůbec nic společného a zdaleka přitom nejde jen o nejznámější lež s chemickými zbraněmi v Iráku. 
Soustavné pokrytectví – tak vidí Chomsky například americkou politiku v arabském světě. Počínaje svržením demokraticky zvolené íránské nacionalistické vlády v padesátých letech a jejím nahrazením k USA loajálním šáhem, přes mnoho vet rezolucí vůči Izraeli za nedodržování mezinárodních dohod a soustavné rozšiřování nelegálních osad a vystěhovávání Palestinců, přes podporu diktátorského režimu Saddáma Husajna Ronaldem Reaganem v osmdesátých letech až po boj s terorem za Bushe mladšího (a Baracka Obamy!, dodává Chomsky a dokládá příklady), který tolik přispěl k eskalaci islámského náboženského fanatismu a v důsledcích spoluzapříčinil migraci. Nezná ohledy a klidně cituje výrok, že Spojené státy se staly svou reakcí na útoky 9/11 největším spojencem Bin Ládina. Do té doby byl celá devadesátá léta ve své snaze radikalizovat arabský svět a uzbrojovat Západ neúspěšný. Nebo jiný, že NATO existuje zejména proto, aby hasilo konflikty, které svou existencí samo vyvolává. Takto troufalý diskurz u nás úplně absentuje. 
V obrácené logice vnímání kroků USA je najednou všechno naopak, a tak si Chomsky může nad bukurešťským summitem NATO a jeho nabídkou vstupu Ukrajiny položit otázku: tolerovaly by USA příslib Ruska Mexiku a Kanadě, že v případě zájmu mohou vstoupit do někdejší Varšavské smlouvy? Tedy: dopustily by Spojené státy rozšiřování vojenské aliance namířené proti sobě až na své hranice? 
Jiná taková otázka: Kdy opustí USA Guantanámo, které okupují stejně jako Rusko Krym? Je vlastně vůbec možné ji položit? Nebyly by vlastně na místě sankce proti USA, dokud tak neučiní? Chomsky se tak ptát může. U nás to nikomu pod hrozbou lynče a vyobcování nedoporučuji. Jenže svět si tyto otázky klade a celkem stále častěji na ně odpovídá podobně jako Noam Chomsky.

Parlamentní listy 16.12.2018                                                                                                                              Matěj Stropnický