Opět se budou za pár měsíců konat volby do krajských zastupitelstev. Při té příležitosti si dovolím připomenout bouřlivý vývoj krajského a zemského uspořádání v naší historii.

Od pádu Velké Moravy na počátku 10. století byla severní půle Moravy s centrem v Olomouci pod správou přemyslovských knížat z Čech. Jižní polovinu Moravy připojili Přemyslovci až po roce 1019 a zřídili zde systém správních údělů pro mladší členy přemyslovského rodu. "Dvojí" Morava, totiž olomoucký úděl a úděl brněnsko-znojemský, pak fungovala po celý zbytek 11. a ve 12. století.

Po roce 1182 bylo území Moravy správně sjednoceno do jediného markrabství. Státoprávní reformou krále a markraběte Karla (později císaře Karla IV.) z roku 1348 bylo Moravské markrabství ustanoveno jako nezcizitelné léno krále českého, součást svazku zemí Koruny české. Takto bylo vnímáno vlastně až do vzniku Československé republiky v roce 1918, který proběhl revolučně, tedy bez souhlasu zemských sněmů Čech, Moravy a Rakouského Slezska. Po oněch téměř 800 let Morava a Slezsko existovaly více méně na Čechách nezávislé – měly své zákony, soudnictví a vládu v čele se zemským hejtmanem.  V některých převratných dobách si Morava šla zcela vlastní cestou (v dobách husitských, před nástupem Jagellonců nebo před bitvou na Bílé hoře). Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749, která sídlila v Praze, měly Čechy a Morava společnou jen osobu panovníka a úřady ve Vídni.

Rozšířeným omylem je označení Českého království ve smyslu všech zemí Koruny české, přitom České království až do roku 1918 zahrnovalo pouze Čechy, nikoli Moravu a Slezsko.

Protože o většinu území Slezska přišla Marie Terezie při válkách s Pruskem v letech 1741-1746 (dnes náleží toto území vesměs Polské republice), její syn, císař Josef II. v roce 1783 sloučil státní správu Moravy se Slezskem. Samospráva Rakouského Slezska (Opavska a Těšínska) ale byla v roce 1849 obnovena. Slezsko a Morava tedy byly v letech 1849-1918 zcela svébytnými korunními zeměmi.

V roce 1848 obrozenci z Čech usilovali o spojení Čech a Moravy a setkali se tehdy s odporem moravských politiků, které uráželo, že představitelé z Čech jednali s panovníkem bez konzultace s Moravany. Moravský sněm (parlament) i výbor (vláda) se usnesly, že přes nepochybování o bratrské spolupráci s Čechy trvají na svých vlastních úřadech.

Krátce po vzniku 1. československé republiky v roce 1948 se objevily z Prahy tendence změnit zemské uspořádání (stát vznikl z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) na uspořádání župní (tedy krajské). Tehdy noviny Moravská orlice napsaly: „Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi…V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“
Tedy přes odpor a protesty obyvatel Moravy i Slezska (zejména představiteli strany lidové a sociálnědemokratické) zákon nevstoupil s výjimkou Slovenska v platnost a v roce 1927 bylo obnoveno zemské uspořádání. Kvůli obavám z většiny Němců a Poláků ve Slezsku byla však znovu Morava spojena se Slezskem do Země Moravskoslezské. Zemská samospráva byla již tehdy z Prahy omezena, protože 1/3 členů zemského zastupitelstva byla přímo jmenována československým Ministerstvem vnitra sídlícím v Praze.

Po válce bylo zemské uspořádání pro k moci nastupující komunisty překážkou. „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat“, prohlásil tehdy 1. tajemník KSČ Rudolf Slánský. Proto byly země s platností od 1.1.1949 zrušeny a nahrazeny kraji. Svou roli sehrál jistě i fakt, že na Moravě získali komunisté o 9 % hlasů méně než v Čechách, zatímco lidovci na Moravě naopak o 11 % hlasů více. Na území dnešní České republiky vzniklo 13 krajů. Kroměřížsko bylo tehdy připojeno podobně jako dnes pod Gottwaldovský kraj. Více než tisíciletá zemská hranice mezi Čechami a Moravou tím byla rozbita a doposud neobnovena.

Již po 11 letech vládnoucí komunisté poznali, že systém malých krajů je příliš drahý a neefektivní. (Paradoxní je, že téměř stejný systém krajů v dnešním režimu přežívá již 16 let). Proto byl novou ústavou počet krajů i okresů v roce 1960 snížen, v českých zemích na 5 krajů v Čechách a 2 kraje na Moravě (Jihomoravský a Severomoravský). Ty fungovaly až do roku 1990. Padla i spousta tradičních okresů (např. Holešov, Kyjov, Uherský Brod, Boskovice, Mikulov, M. Krumlov, Dačice, M. Budějovice, Zábřeh, Hranice, Šternberk nebo Valašské Meziříčí). Moravská města Dačice, Slavonice, Svitavy, Moravská Třebová nebo Jevíčko se staly součástí českých krajů a jsou jimi žel dodnes.

V roce 1968, kdy se jednalo federalizaci Československa, přišlo celoobčanské hnutí Společnost pro Moravu a Slezsko se stovkami tisíc členů, závodních a místních výborů po celé Moravě i ve Slezsku s koncepcí československé trojfederace, kde by rovným členem federace byla vedle Čech a Slovenska i Morava se Slezskem. Návrh nenalezl ani špetku pochopení v Praze, ale ani u slovenské reprezentace v čele s Gustavem Husákem. Předsedou Společnosti byl tehdy rektor brněnské univerzity, rodák z hanáckých Morkovic, prof. Theodor Martinec.

Československo se stalo od 1.1.1969 dvojfederací České a Slovenské socialistické republiky a Morava se Slezskem zůstala upozaděna. Při podrobnějším studiu údajů ze statistických ročenek a přepočtu na jednoho obyvatele lze zjistit, že na přímých investicích byly Morava se Slezskem mezi léty 1968 a1989 ošizena o více než 80 mld. Kč, ze kterých zhruba rovným dílem byly posilovány investice na Slovensku a v Čechách.Krajská soustava z roku 1960 (5 krajů v Čechách, 2 na Moravě a 3 na Slovensku) pokračovala.

Po listopadové revoluci v roce 1989 se požadavky na obnovu zemského uspořádání objevily znovu, tehdy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných volbách získala na jižní Moravě 27% a na severní Moravě 24% hlasů. Přestože se tehdejší Federální shromáždění i Česká národní rada usnesly na tom, že zrušení zemského uspořádání byl nedemokratický a totalitní akt a podpořily zemské zřízení, k jeho obnovení však po roce 1989 nedošlo. Předsedkyni českého parlamentu Dagmar Burešovébyly dokonce předloženy petice občanů požadujících rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více než 630 000 osob, což je v polistopadové historii zatím nepřekonaný počet podpisů pod jednou peticí. K jejich přání však nebylo přihlédnuto. V Praze koncepce trojfederace, tedy Československé spolkové republiky (Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko), narazila na tuhý odpor u mnohých představitelů tehdejšího Občanského fóra. Podle tohoto návrhu by si Morava prakticky hospodařila sama po vzoru spolkových zemí v Německu. Pro obnovu zemského uspořádání alespoň v rámci České republiky měla v programech i většina dalších politických stran – lidovci, sociální demokraté, zelení, republikáni a dokonce i komunisté. Česká vláda Petra Pitharta navrhla obnovení zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Praha), poslanci za KDU-ČSL navrhli v Čechách zřídit z dosavadních krajů 5 zemských celků, Severomoravský kraj by se stal Zemí Slezskou a k Moravě by se z něj připojily okresy Olomouc, Přerov, Vsetín a Šumperk, čímž by došlo k vymezení Země Moravské. Nic z toho nebylo v českém parlamentu přijato.

Přestože zastánci obnovy moravské země si nikdy nepřáli oddělení od Čech, po rozpadu federace se zalekli. Zkrátka Moravané si nejméně přáli rozpad federace a také na něj nejvíce doplatili. Po letech dohadů, kdy se navrhovalo pro Českou republiku od 3 do 27 krajů, došlo nakonec k realizaci snad nejhorší varianty: obnovy malých „gottwaldovských“ 13 krajů plus Praha bez zachování tradiční hranice mezi Moravou a Čechami.  Nerealizovanou variantou tehdy bylo 9 krajů se zachováním historické hranice, v podstatě těch velkých komunistických s přidáním Středomoravského kraje se sídlem v Olomouci.

Kraje dnes mají na starosti např. nemocnice, školy, okresní silnice, ale z daní dostávají jen 8 %, navíc schválených v Praze, a pravomocí mají méně než komunistické KNV z let 1960-1990. Pro srovnání – německé spolkové země dostávají 32 % financí přímo z daní, švýcarské kantony dokonce 41 %.

Zřízením 13 krajů vznikly desítky perfierií (Kojetínsko, Bystřicko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko, Hranicko, Jesenicko, Znojemsko nebo Třebíčsko), kam kraje s některými okresními pravomocemi nedosáhnou. Kompaktním údolím řeky Hané projíždíte od Vyškova ke Kroměříži třemi kraji, Slovácko je rozděleno ve svém srdci mezi dva kraje. Záchranná služba z Olomouckého kraje vozí pacienty z Kojetína do 30 km vzdáleného Přerova místo do 11 km vzdálené Kroměříže a 25 km od sebe vzdálená krajská města Hradec králové a Pardubice platí každý vlastní záchrannou službu nehledě na další krajské úřady. V Kraji Vysočina nelze vybudovat integrovaný dopravní systém, protože Jihlava není dostatečně velkým spádovým regionálním centrem. Pod kraj Vysočina kromě Jihlavska navíc žádný z okresů nechtěl při jeho založení patřit. Kvůli evropským dotacím se vždy dva kraje musí sloučit pod tzv. Regiony soudržnosti, takže máme dnes kraje troje: samosprávné, soudní (ty velké z roku 1960) a eurodotační.

Jak  prohlásil bývalý předseda vlády Petr Pithart, taková chyba se nemusela stát a v budoucnu se bude těžko napravovat. Nesmíme však na změnu regionálního uspořádání zapomenout, až se zase bude zvonit klíči. Možná je to úkol až pro příští generaci, ale důležité je znát tento historický vývoj.

             T. K.


Manželka Milana Kundery o minulosti i o Paříži, kde už se nedá žít

kunderaVěra Kunderová, manželka světoznámého spisovatele českého původu Milana Kundery, promluvila pro literární měsíčník Host. Podle Kunderové při sametové revoluci došlo k chybě a bylo odsouzeno i to dobré, co v období komunismu vzniklo. A odhalila důvod, proč se disidenti do Kundery pouštěli. „Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice.“ V dnešní Paříži se prý nedá normálně žít.

Pro literární měsíčník Host promluvila Věra Kunderová, manželka slavného spisovatele a emigranta Milana Kundery, která s ním odešla do exilu. „Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod. Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979, a byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou možnost se vrátit do Čech, kterou měli, ještě když odjížděli.
Kunderová uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská. „Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. A v Paříži se už nedá normálně žít. Jednak kvůli turistům, kteří zničí všechno, ale zhoršují se i služby, veřejná doprava, bezpečnost, všude je špína, nedá se dýchat kvůli smogu. A k tomu neustálé stávky, demonstrace, žluté vesty. Všechno se rozpadá a nic už pořádně nefunguje. Když jsme přijeli, chodila pošta třikrát denně. Dnes jsme rádi, když nám vůbec doručí balík z Čech a neztratí se někde cestou. Jenže co s tím? Co s námi?My už se nikam přestěhovat nemůžeme.“

Odpověděla také na otázku, jak vnímá sametovou revoluci. „Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám se ptát.“

Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala. S jednotlivými přáteli ano. Svěřila historku, jak se jednou vydala na protest proti Gustávu Husákovi k československé ambasádě. „První Čech, kterého jsem potkala, mi ironicky říká: ‚Pan Kundera má rýmu, že nepřišel?‘ Tak jsem se zase otočila a řekla si, že už nikdy.“ Dodala, že v Michiganu se na večeři u příležitosti udělení čestného doktorátu Milanu Kunderovi s Čechy pohádala o politice.

„Jenom nadávali na komunisty a všechno bylo podle nich špatně. A to nebylo pro mne snesitelné,“ vysvětlila proč. Jako malá nebyla v Pionýrovi ani v SSM, jejího otce komunisté věznili, neměla tedy důvod komunisty hájit. Ale přesto. „Ta hrůza skončila někdy kolem roku 1963, po kafkovské konferenci. To, co bylo potom, byl jiný komunismus, který dělali jiní lidé. A díky nim byl Forman, Chytilová, Krejča, Menzel, díky nim byly Literární noviny,“ říká Kunderová. „Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lidé začali, myslím si, probouzet,“ mínila.

Ani na Rusy prý nemůže nadávat tak, jak se to děje v Čechách. „Pamatuju si, jak jdu 21. srpna z televizního vysílání Bartolomějskou ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků, mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu a zavře dveře. Já si říkám, tak šmitec, tak takhle skončím, někde zabitá v průjezdu, ale ten kluk mi vrazil do ruky horu letáků a říká: ‚Dlja tvoju mať‘ a já tam čtu v azbuce něco jako: „‘y nevíme, kde jsme, my jsme si mysleli, že jedeme do Německa, my jsme tohle nechtěli.‘ Ten kluk riskoval život! Kdyby si toho všimli, tak by ho na místě zastřelili. Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se ti přihodí něco takového, tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílý. Nic není černý, nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivé.“

Při první návštěvě Československa v roce 1990 ji prý vyvádělo z míry, že všude slyšela angličtinu. „Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašný odcizení. My jsme s Milanem spolu vždycky mluvili česky. Čeština nás spojovala s domovem, a teď, když jsme se vrátili, to vypadalo, jako by se v té zemi už česky ani nemluvilo. Jako by ta země, ze které jsme odjeli, už neexistovala.“ A dodala, že z míry ji také vyvedl bezdomovec. Z Paříže na ně prý byla zvyklá, ale na jejich přítomnost v Praze nikoliv.

Odpověděla také na dotaz, proč se do bývalé vlasti nevrátili. Jednak prý kvůli novinářům, které si ve Francii drželi od těla, ale v Čechách by to prý nešlo. „Potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z toho jsme měli obavy. A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už to vůbec nešlo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu. A v tu chvíli se to narodilo. Touha být doma, na svých místech, kam se člověk může schovat, a současně vědomí, že už se nikdy vrátit nemůžu, protože tam jsou naši nepřátelé, kteří chtějí zničit Milana.“ Kunderová naráží na článek Respektu z roku 2008, Udání Milana Kundery.

Důvody následně vysvětlila: „To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: ‚Pane Kundero, nepleťte se do politiky.‘ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice.

Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!“

Podle ní byla chyba, že se při sametové revoluci nenavázalo na pražské jaro. „Sedm krásných let, schválně říkám sedm, protože to nezačalo v roce 1968, ale v roce 1963 kafkovskou konferencí v Liblicích. Jistě, byli jsme mladí a tak dál, ale tehdy se skutečně odehrávalo něco výjimečného. A byla největší chyba, kterou jste udělali, kterou udělali disidenti, že to chtěli vymazat. To je důvod, proč všechno potom šlo tak blbě. Nechali jste si namluvit, že komunismus trval padesát let, a dopustili jste, aby šedesátá léta takto amputovali z dějin a zničili. Jenom se podívej, jak jste se tehdy chovali k emigrantům.“ Tvrdila, že z pohledu disidentů to asi bylo logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by to umenšilo jejich pověst hrdinů a bojovníků, ale zemi to dle Kunderové poškodilo. „Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 1989, bylo svinstvo a zapomeneme na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno, co bylo dřív dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ mínila.

Parlamentní listy 17.11.2019        Věra Kunderová

17listopadPři komentování událostí kolem demonstrace Milionu chvilek na Letné jsem na novinky.cz narazil na zajímavý požadavek demonstrantů. Babiš by měl na konci roku odstoupit nebo zemřít.
14:06 - Účastníci demonstrace mají transparenty s různými hesly. Od obecných výzev ke slušnosti a úctě k demokracii po slogany typu: „Vyvlastnit Agrofert” či „Bureši, blíží se zapamatovatelné datum 1/1/2020. Odstup, nebo zemři!”
Poněkud „nesametový“ byl požadavek některých demonstrantů, aby Andrej Babiš buď odstoupil nebo zemřel. To je novum oproti demonstraci z června letošního roku. Demonstranti „přitvrzují“ své požadavky. Podobně ostatně hovoří část „progresivních“ umělců i o Miloši Zemanovi, kterého „vyřeší čas“.

Aby bylo hned na počátku jasno, Babiš ani Zeman nejsou můj šálek kávy. Protože jsem pamětníkem událostí z listopadu 1989, nevzpomínám si ani na jeden slogan či heslo, které by tehdejší stranické vedení KSČ na čele S Milo(u)šem Jakešem a prezidentem Gustávem Husákem posílalo do hrobu - maximálně "do koše". Tehdy jednoznačně dominovaly požadavky na svobodu projevu a konec vlády jedné strany. Navíc považuji letošní oslavy 30.výročí 17.listopadu za „slavnostní orgie“, které nemají moc společného s tím, co jsme v listopadu 1989 prožívali.

K demonstraci na Letné, které se zúčastnilo opět asi 250000 lidí jako v červnu tohoto roku, mám pouze jednu zásadní připomínku. Pokud představitel Milionu chvilek Minář hovoří o „silném mandátu“, který dává demonstrantům „mandát“ k požadavkům na odstoupení premiéra, je to otevřený útok na parlamentní demokracii a výsledek voleb. Tak zvané „demokratické strany“, zejména ODS, se tento dojem snažily zastřít tím, že v příštích volbách porazí hnutí ANO. Jak to chtějí udělat, když podpora hnutí ANO zůstává na trojnásobku ODS, mi stále není známo.

Co se „vyvlastnění Agrofertu“ týče, je to typický požadavek bolševiků z let 1945/48, který byl dokonán komunistickým převratem (pučem) v únoru 1948. „Radikální“ demonstranti jsou tak myšlenkově na stejné úrovni jako bolševici v roce 1948. Jestliže si navíc doplníme skládačku protestů o požadavek „radikálních“ studentů Filosofické fakulty v otázce: „Kdy už skončí kapitalismus?“, máme před sebou plastický obrázek „pokrokové“ mládeže navazující(?!) na ideály listopadu 1989. Opět se mnohým zdá demokracie „pomalá“, chtěli by rychle všechno vyřídit, nejlépe během jednoho dne.

Andrej Babiš si ve svém projevu k 17. listopadu sypal popel na hlavu. Na své členství v KSČ (on ale byl v KSS-slovenské komunistické straně!) není pyšný. V letech vlády jedné strany to však byl výtah k moci, minimálně k důležitým vedoucím pozicím ve státních či národních podnicích, které byly svěřovány jenom straníkům. Svou spolupráci s StB opětovně popírá a věří, že mu dá za pravdu evropský soud pro lidská práva. Vůbec netuším, jak a na základě čeho by měl tento soud rozhodovat. Členství v komunistické straně a spolupráce s StB byly úhelnými kameny demonstrantů na Letné. Trestní stíhání, které zastavil státní zástupce, nezmiňoval už nikdo. Někteří demonstranti si pouze nasadili „Čapí hnízdo“ na hlavu.

Přesto, a právě proto, považuji některé rádobyvtipné požadavky typu „odstup nebo zemři“ za nejen odporné (požadavek „zemři“ je vlastně v přímém rozporu s ideály 17.listopadu, o kterých tak zasvěceně řada umělců ráda hovoří). Demonstrace, ať už červnová nebo listopadová, jsou součástí svobody, kterou si užíváme zatím v nejdelším období od roku 1918, tj. po vzniku samostatného Československa. Účastníci demonstrací by si ale neměli dělat velké iluze o jejich dopadech. Babiš zcela jistě neodstoupí, ministryni spravedlnosti Marii Benešovou neodvolá, Agrofertu se nezbaví. Za dva roky nás čekají volby do poslanecké sněmovny, a pokud popularita politických stran neprojde nějakým zásadním zlomem, žádný převrat nás zřejmé nečeká. Jen vládní ČSSD se bude stále více obávat o to, zda překročí kvorum 5 %.

A ještě jeden příklad z Velké Británie. Demonstrace na podporu členství Británie v EU byly rovněž masové. O tom, jak to s Británií dopadne, ale budou rozhodovat parlamentní volby v prosinci. Tak už to v demokracii chodí – vyhrát může jen jeden.

Český nezávislý tisk 17 .11.2019      Jan Bartoň


 

kocabZájemce o Hrad Kocába - doběhl vlastní text, internetem se šíří jako lavina

Lidé si na internetu posílají básničku o disidentovi bývalého režimu, Michaelovi Kocábovi. Reagují tak na jeho připuštění kandidatury na prezidenta. „Nikdo ho neměl rád. Kdyby se tolik nesnažil, akorát Sametovku zařídil on, V4 by rozpustil a toho prezidenta by vzal.“ Kocáb označil Visegrádskou čtyřku za pátou kolonu v Evropské unii.
Lidé na internetu si utahují z Michaela Kocába, který připustil kandidaturu na prezidenta.

Obsahem vtipu je obrázek, na kterém je jeho fotka doplněna několika verši. Ty znějí:

„Znal jsem jednoho takovýho chlápka
Co moudrosti moc nepobral
A studu ani kapka a lhal
A přesně jak se říká,
Rozum mdlý vůle chabá
Ale po novotách veliká
Tak ten pán se o vše nové interesoval
A nebyl to jen pán
Z pána jen klobouk měl
A nemyslel to snad ani zle – starosta
Však bohužel, na co šáh
Tam sto let tráva nerostla
Ten si to krásně zavařil
Nikdo ho neměl rád
Kdyby se tolik nesnažil, akorát...

Text pochází z písně Snaživec, kterou sám Kocáb v osmdesátých letech zpíval s kapelou Pražský výběr.

Sametovku zařídil on, V4 by rozpustil a toho prezidenta by vzal.“


 

1989Pojďte si s námi připomenout politický převrat v naší zemi, započatý demonstrací 17. listopadu 1989. Jsme si pochopitelně vědomi problematičnosti událostí z před 30 lety i jejich propagandistického zneužití našimi dnešními odpůrci, ale po zralé úvaze jsme došli k názoru, že bychom neměli stát stranou.
Sejdeme se 17. 11. v 11.55 hodin na Národní třídě v Praze, kde položíme u pamětní desky 17. listopadu 1989 květiny.

Zvažte také účast na Pietním aktu k výročí 17. listopadu 1939, který se koná u Hlávkovy koleje (Jenštejnská 1966/1, Praha 1) v 9:00. Je trestuhodné, v jaké míře jsou tragické události z doby před 80 lety překryty čím dál tím bizarnějšími oslavami listopadového převratu a jeho monopolizovaným výkladem.

13 listopadu český nezávislý tisk                                                           Akce D.O.S.T.

Více zde...


 

prochazkovaZrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes
píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. (...)
Lidem, kteří v dětství či mládí prožili rozčarování z Mnichovské zrady západních spojenců a pak válku, Heidrichiádu. Nelze
jim vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než
sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů.
Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr, plný energie. (...) Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových.
Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem.
Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...) Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí? Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje…
- rozdělení republiky byl první krok.
- předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo.
- samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat Pro národní zájmy. A média ho za to cupují.
- devastace školství pokračuje.
- o průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení?
- zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... .
Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas
nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. (...)
Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi.
Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost V. Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý (...)
Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány.
Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.(...)
Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají.
Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!