snejdarek smallV mrazivém odpoledni přesně před sto lety osm praporů československé armády vedených legionáři za podpory pěti tisíc dobrovolníků zaútočilo na polské jednotky, když jejich velitel odmítl vyklidit sporné Těšínsko. Od vzniku republiky neuplynulo ani čtvrt roku a už vedla svou první válku, ve které zajistila svou nadvládu nad většinou Těšínska včetně Bohumína, Karviné a Ostravy i klíčovou tratí do Košic. Další postup zastavily dohodové země.

Velitel československých sil podplukovník Josef Šnejdárek v doprovodu skupiny zahraničních důstojníků z dohodových zemí Francie, Itálie, Velké Británie a Spojených států se 23. ledna 1919 v 11 hodin ohlásil u polského velitele Franciszka Latinika. Předal mu ultimátum - buď se polské jednotky do dvou hodin stáhnou k řece Bělé, nebo Československo zaútočí.

Latinik ultimátum odmítl, dokonce se pokusil Šnejdárka zajmout a pro pět svých praporů podporovaných čtyřmi kulometnými rotami, jezdeckou četou a dělostřeleckou baterií vyhlásil okamžitou bojovou pohotovost. Proto se poté, co vypršelo dvouhodinové ultimátum, daly se do pohybu 21. střelecký pluk legionářů z Francie o síle tří praporů, jeden prapor 54. pěšího pluku, jeden prapor 93. pěšího pluku, 17. myslivecký prapor a dva prapory dobrovolníků, které postupovaly na Bohumín a Karvinou.

Naše školství reaguje na výtky BIS ohledně výuky dějepisu a připravuje změny osnov. Očistí je od sovětského výkladu dějin a budou více proevropské. Návrhy na změny měly zůstat tajné. Ale u nás se hned všechno rozkecá...

Základní teze nových učebních osnov zpracovala nezisková organizace „Evropské včerejšky“ a agentuře KACHNA se je podařilo získat za blíže nevyjasněných okolností. Pokud lze z textu usuzovat, záměr změnit obsah učiva a chápání dějinných událostí je hodně ambiciózní a v mnoha případech budeme asi kroutit hlavou nad tím, v jakém historickém bludu jsme doposud žili. Navíc se nesoustředí jen na období moderních dějin, kterého se týkala výtka BIS především, ale neziskoví experti to vzali pěkně z gruntu.

Třeba hned příchod Čechů na naše území. Doposud se tradovalo, že přišli z východu z oblastí mezi Vislou a Volhou, tedy z území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a hlavně Ruska. Ukazuje se však, že je to mylný výklad, při kterém se úplně opomenulo to, že Češi patří mezi západní Slovany. Což nemůže znamenat nic jiného, než že naši předkové přišli ve skutečnosti ze západu. Tím je mimo jiné prokázáno i to, že jsme na něj vždycky patřili.

Dalším problematickým místem je příchod slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Doposud bylo jejich působení hodnoceno kladně, přičemž bylo oceňováno především to, že přiblížili křesťanskou víru našim předkům ve staroslovanském, a tedy srozumitelném jazyce. Dosud byli totiž lidé odkázáni na texty latinské, kterým nerozuměli. Z dnešního pohledu však šlo o krok kontraproduktivní. Používání staroslovanštiny v náboženské praxi totiž sebou přineslo i to, že lidé ztratili motivaci se cizí jazyky učit. A tak už od těch dob nás pronásleduje nedostatečná jazyková vybavenost, která je jedním z důvodů, proč je náš národ plný malých a zaprděných Čecháčků. Díky expertům z organizace „Evropské včerejšky“ konečně vidíme, že je to vina Cyrila a Metoděje a knížete Rostislava, který je k nám pozval.

Nadále bude také více zdůrazňován pozitivní vliv Svaté říše římské jako předchůdce současné EU. Z toho důvodu bude v osnovách kladen důraz i na císaře Karla IV. I když trochu jinak než doposud. Už to totiž nebude „otec vlasti“, ale především představitel evropského lidu a středověký předchůdce J.C.Junckera. Na Karlu IV. bude také demonstrováno, jak je přínosné vytváření multikulturních svazků. I když v případě otce Lucemburka a matky pocházející z českého rodu Přemyslovců není vzájemné obohacení tak dokonalé jako v případě svazku lidí z opačných konců světa. Holt středověk...

Mistr Jan Hus pak bude naopak hodnocen jako veskrze záporná postava. Nikoliv proto, že se pokoušel reformovat církev. To by se mu ještě dalo prominout. Jeho největším prohřeškem je ovšem to, že podnítil rozpoutání husitských válek, kdy vzbouření Češi bojovali i proti vojskům Svaté říše římské. Což je to samé, jako kdyby bojovali proti EU. Tam někde jsou pravděpodobně i kořeny našeho euroskepticismu. Podobně negativně a z analogických důvodů bude nově hodnoceno i stavovské povstání z let 1618 – 1620.

Přehodnocení čeká i národní obrození. Vedlo totiž k emancipaci českého jazyka, čímž opět došlo k tomu, že Češi ztráceli motivaci učit se jazyky cizí a přímo tak zapříčinilo to, že se z nás stali zaprdění Čecháčkové. Co Cyril a Metoděj začal, to obrozenci dorazili.

V tomto místě získaný materiál končí, takže není úplně zřejmé, jak bude z nového pohledu hodnocen třeba vznik Československa, nebo II. světová válka a osvobození naší země. Snad se agentuře KACHNA podaří chybějící návrhy získat. Něco mi říká, že to budeme teprve mrkat na drát...

PS: Abych předešla případným výtkám ze šíření neověřených informací, tak explicitně uvádím, že tento článek je fikce.

Český nezávislý tisk 22.1.2019                         Kateřina Lhotská


 

štemberaPropaganda o Palachovi. Trapně se polyká nad hrobem s lucernou. Brutální krajan z Kanady vytáhl na dnešní plačky rebela Kryla.
Deset procent populace žije na hranici chudoby, máme politiky, kteří přežvýkávají svoje fráze ještě hůř než jejich předsametoví odpůrci. Rozpustili jsme republiku a přehodili výhybku oficiální nenávisti do protisměru. A tím to nekončí, posuďte sami.

Jak probudit náš lid? Nejlépe se k tomu hodí výročí. Z boží milosti osmičkové. Mnichov byl vzhledem k roku 1918 načasován správně. Po válce přišly roky 1948 a 1968 a dokonce i Anticharta přišla tak akorát, v sedmdesátém osmém.

Nešťastné devítky
Cimrmanovu teorii o důležitosti zapamatovatelnosti historických dat nám narušila světová krize z roku 1929. Do naší historie se vloudila neblahá devítka. Následoval špatně naplánovaný protektorát, zabití Jana Opletala a události, které následovaly. Rok 1969 začal nečesky. Upálil se Jan Palach. Požadoval zrušení cenzury a zákaz tiskoviny zvané Zprávy. Tenkrát ovšem cenzura neexistovala, alespoň ne v té podobě, v jaké ji známe dnes. Zprávy byly vyhledávané, protože to byla snůška jazykových a věcných obludností. Byla to humorná protisovětská propaganda.
Úžas a probuzení národa jsou dva naprosto rozdílné pojmy. Národ užasl, že se někdo v zemi Švejka polil benzínem a škrtl sirkou. A navíc kvůli politice. Papalášstvo se rázem objevilo v televizi a – patrně naposled – souznělo s veřejností, protože mluvilo o tom, že tohle přece není česká cesta.
Něco jiného je porazit Rusáky v hokeji a protestovat proti nim vyrýváním výsledků 2:0 a 4:3 do vhodných podkladů. Podle některých pramenů projevila StB až věšteckou předvídavost, když dala před Aeroflot na Václaváku dopravit kostky, aby radost z vítězství vyvrcholila potřebným způsobem.

Velké a malé pohřby
Na velké pohřby chodí velké davy. Bylo tomu tak, když zemřel Masaryk, Gottwald, Zápotocký, Palach i Havel. Pak se jde domů, ale málokdo se ptá, co bude dál. Pěkně semknutí tehdy šli v čele pohřebního průvodu akademičtí funkcionáři. Komunisté vzdali hold člověku, který je svým činem podporoval. Málokterý významný akademický post totiž patřil nestraníkům. Do čistících prověrek zbývaly ještě dva roky a mnozí po nich zůstali stejně stmeleni.

Jezdíval jsem na prázdniny do Bystrého u Poličky. Kolem Pazlarů procházel každý pohřeb. Koně táhli vůz s nebožtíkem, následovali pozůstalí, za nimi dechovka a pak každý, kdo měl zrovna čas. Účast ano, úžas nad osudem možná, ale probuzení se nikdy nekonalo. Druhý den se po městečku zase pomlouvalo, smilnilo, nadávalo a třeba i konalo proti desátému přikázání. Jak kdy a jak kdo.
Palach nikoho neprobudil. To jen nejnovější propaganda naznačuje, že jeho odkaz je stále živý a že národ nikdy neklesl pod úroveň dřímoty. A tak se zase kladou věnce, zapalují svíčky, a jak kdysi napsal Karel Kryl: „Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet, je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet! Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou, ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.“

Parafrázovaný Kryl
Z plamenů nevzešlo nic obdivuhodného. Máme solidně fungující cenzuru, zaručující, že absolutní pravda zvítězí nad vším ostatním, jsme ukotveni směrem na západ solidním dluhem a plášť se točí po větru správným směrem. Deset procent populace žije na hranici chudoby, máme politiky, kteří přežvýkávají svoje fráze ještě hůř než jejich předsametoví odpůrci. Rozpustili jsme republiku a přehodili výhybku oficiální nenávisti do protisměru.

Tohle Palach chtěl? K tomu měl vést zákaz Zpráv? Raději mlčíme. Nedej bože, že by mohl platit mírně parafrázovaný Karel Kryl: „Že bych se znovu upálil, a rád? Nasrat, jó nasrat!“ Pokud nás Palach před něčím varuje, tak jen nepřímo. Již víme, že tehdy nepochopil, co jsou termíny geopolitické zájmy či hry nebo omezená suverenita.
Zapalujeme svíčky na počest člověka, který se z nevědomosti připravil o život. Byl příliš mladý na to, aby pamatoval, že se přes naše hranice šířila propaganda, když vál příznivý vítr. Kdyby počkal, mohl zjistit, že arogance mocných nezná hranice. O dvě devítky později by mu to dokázaly americké bombardéry nad Panamou. A o dalších třicet let později výrok amerického prezidenta, že ekonomicky zničí svého spojence v NATO, tedy Turecko, když nebude poslušné.

Mohl se dočkat toho, že Bělobrádkové čekají na impuls z Washingtonu, aby věděli, zda mají vraždu novináře označit za velmi odpornou, jen za odpornou, anebo ji zamést pod koberec. Mírně vzrušivému národu to je šumafuk. Sfouknou se svíčky a je do dalšího výročí vystaráno.

 

Parlamentní listy 19.1.2019 Jiří Jírovec-český krajan z Kanady



Názory na současnost disidentky a chartistky, spisovatelky Lenky Procházkové. Tohle by měla být povinná četba na školách všech stupňů. Sametová revoluce: Co jiného by to bylo než taktika. Ať už ten plán o fingovaném zabití studenta Šmída vymyslel kdokoliv, zaúčinkovalo to. Číše trpělivosti přetekla. Ale nebyl to dobrý základní kámen změny, ani nadějná prognóza do budoucnosti. Masaryk říkal, že státy se udržují na ideálech, na kterých vznikly. Pokud něco vzniklo na podvodu, tak to nemůže mít pevné nohy. ...

(Havel se stal jen okrasnou etiketou na vypité láhvi. ....)

Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. (...) Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr plný energie. (...) Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových. Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud se na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? (či hollywoodskymi fejkmi?) Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem. Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...) Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí. Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat. Pro národní zájmy. A média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k

dovršení? Zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... . Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. (...) Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze "osobnost" Havel může být zárukou, že se stát udrží celistvý. (...) Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější. (...) > Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i VÁLKA. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají. Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat.

Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!

  Parlamentní listy 7.1.2019                            Lenka Procházková -disidentka a členka Charty 77


 

banderaV Kyjevě nacisté uspořádali pochod s pochodněmi na počest narozenin Stepana Andrijoviče Bandery, uvádí Strana.ua Bandera byl nacistický zločinec a člen Waffen SS, který se podílel na genocidě na Ukrajině, jako i holocaustu. Nacistická Ukrajina má z bancerovců válečné hrdiny. 

Na Ukrajině výsledky II. světové války neplatí. Ukrajina je zločinecký stát, který by měl být izolován. (FOTO) Nacistický vrah a lidský dobytek Stepan Andrijovič Bandera uprostřed Průvodu se účastní různé ukrajinské nacistické organizace. Mezi radikály můžeme uvidět i animátory v kostýmech sněhuláků. Někteří nacisté drží v ruce bengálské ohně. Podle slov účastníků průvodu jsou současné akce „sváteční“.

Podle informací novin Vesti se průvodu účastní kolem 500 lidí.

Akci zkritizoval jeden z poslanců Rady Semen Semenčenko: „Dvě třetiny ‘známých bojovníků‘ za Ukrajinu, kteří dnes zdraví Stěpana Andrejeviče Banderu u příležitosti jeho narozenin, by byli za jeho života pověšeni na první větvi jako zrádci ukrajinského národa,“ napsal na Facebooku, kterého cituje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.

Předtím Nejvyšší rada Ukrajiny zařadila do památných dat v roce 2019 110. výročí narození vůdce Organizace ukrajinských nacistů* (OUN*, jejímž bojovým křídlem je Ukrajinská povstalecká armáda*, UPA*) Bandrery.

V hlavním městě Ukrajiny se uskutečnily dva průvody. V prvním asi dva tisíce lidí přešlo od pomníku velkému ukrajinskému básníkovi a spisovateli Tarase Ševčenka po náměstí Nezávislosti (Majdanu). Informují HlavnéSprávy.sk.

Tuto akci organizovalo hnutí Svoboda, Pravý sektor a jiné pravicové, nacionalistické a radikální strany a hnutí. Většina účastníků měla pochodně, zástavy Ukrajiny, více politických stran a hnutí. Pochod provázely nacionalistické a protiruské hesla. Ukrajinská služba Rádia Svoboda vysílala jeho přímý přenos.

Druhý průvod začal před operní divadlem a skončil rovněž na Majdane. Tento průvod zorganizovali příslušníci domobrany a Národní gardy. Mnozí účastníci tohoto pochodu měli oblečené novoroční čepice. Organizátoři akce prohlásili, že chtějí darovat dobrou novoroční náladu lidem.

Český nezávislý tisk 3.1.2019                                                                               N.Pravendikov


 

knazkoBývalý ministr kultury Slovenska Milan Kňažko a kardinál Dominik Duka se sešli v novoročním rozhovoru, jejž odvysílala ČT2. Hovořilo se mimo jiné o identitě i o rozpadu Československa v roce 1993.

„Evropské kultury a tím pádem identity... Čím bohatší spektrum barev je, tím je Evropa bohatší. Netřeba se bát odlišností,“ míní Kňažko. A dodal, že spolužití Slováků a Čechů bylo užitečné. „To, čeho máme společného, je hodně. A není potřeba k tomu mít společný stát. Rozdělení, nikoliv rozpad, bylo aktem přátelství,“ podotkl Kňažko. 

„Najednou jsme zjistili, že jsme schopni žít vedle sebe,“ zmínil dále k rozdělení země Duka. „Dějiny je třeba si vyjasnit, abychom si lépe rozuměli,“ zmínil pak také Kňažko.

„My jsme se spojili, abychom získali suverenitu, ale když už jsme ji měli, tak jsme se rozdělili, ale co je podstatné, zachránili jsme vztah a tu vzájemnost,“ míní Kňažko. Duka pak zmínil, že suverenita není prioritní hodnotou – a to s ohledem na Evropskou unii. 

„V roce 1989 jsme chápali, že svoboda a důstojnost je ještě větší hodnota než suverenita,“ podotkl Duka následně svou myšlenku k výročí, které letos nastane – výročí sametové revoluce. 

„Evropa je živý organismus a my musíme být při tom jejím přetváření. Nemůžeme u nás nechat rozšířit teorii, že toto je Evropa, a toto jsme my. Brusel jsme my. Musíme tu Evropu brát za svoji. To, že jsou na tom lépe v západních zemích, kde nebudovali socialismus 40 let... My máme ale lepší zkušenost,“ podotkl Kňažko k tomu, že víme, co je komunismus. „Co to znamená pro lidi. A víme, co to bylo a ještě stále se z toho dostáváme,“ zmínil Kňažko. Lidská psychika se podle něj tohoto těžce zbavuje. 

„Demokracie je velmi křehká a je třeba se jí věnovat každý den. Musíme být aktivnější a zbavovat se lhostejnosti,“ zakončil Kňažko. Duka pak připil na svobodu, důstojnost, ale i na život v našich opravdu krásných zemích. „Na rozvoj slovenského národa a České republiky. Na zdraví nás,“ popřál Duka.
1.1.2019                                                                M.Kňažko, D.Duka