Bývalý předseda Zelených Matěj Stropnický napsal pro časopis Tvar pár řádek k 90. narozeninám amerického filozofa Noama Chomského. Ve sloupku se nacházejí také slova o tom, že Spojené státy jsou vlastně teroristickým státem.

TERORISTICKÝ STÁT
V každoroční anketě listu Foreign Policy o nejvlivnějšího intelektuála světa vyhrál původním povoláním lingvista Noam Chomsky, u nás známý hojně kritizovaným výrokem, že v porovnání s disidenty jinde ve světě ti českoslovenští vlastně až tolik netrpěli, v roce 2005. Václav Havel se tehdy umístil jako čtvrtý. Jak docela jinak oba vnímali Ameriku a spolu s ní tak i mnohé konflikty na různých místech světa. Svůj pohled detailně shrnuje Chomsky v knize sestavené vesměs z jeho již dříve otištěných esejí Who rules the world? (Hamish Hamilton, London 2016). Chomsky se v ní zaměřuje na geopolitické otázky, přičemž je v nich přísným multilateralistou a zastáncem mezinárodního práva. A je to absolutní obžaloba Spojených států, u nás bez obdoby, vlastně taková, že se tady o ní i těžko uvěřitelně píše. 
Chomsky totiž vnímá zcela opačně u nás běžně uznávanou roli USA coby světového četníka, který ve jménu svobody a demokracie zasahuje ve všech částech světa proti darebáckým státům, slovy George Bushe mladšího. Chomsky popisuje USA ze stejných příčin jako teroristický stát, který bez ohledu na mezinárodní právo, ženevské úmluvy i názor vlastního obyvatelstva od svého vzniku vojensky napadá prakticky kohokoli. 
Sleduje v knize postup USA ve válce ve Vietnamu, v izraelsko-palestinském konfliktu, ve střední Americe včetně Kuby, v Jižní Africe, v Afghánistánu, Iráku i aktuální konfrontaci s Íránem. Ukazuje, že ideje, jimiž američtí prezidenti, a lhostejno zda republikánští či demokratičtí, obhajují své vojenské a politické intervence před světovou veřejností, nemají se skutečnými důvody zásahů ale vůbec nic společného a zdaleka přitom nejde jen o nejznámější lež s chemickými zbraněmi v Iráku. 
Soustavné pokrytectví – tak vidí Chomsky například americkou politiku v arabském světě. Počínaje svržením demokraticky zvolené íránské nacionalistické vlády v padesátých letech a jejím nahrazením k USA loajálním šáhem, přes mnoho vet rezolucí vůči Izraeli za nedodržování mezinárodních dohod a soustavné rozšiřování nelegálních osad a vystěhovávání Palestinců, přes podporu diktátorského režimu Saddáma Husajna Ronaldem Reaganem v osmdesátých letech až po boj s terorem za Bushe mladšího (a Baracka Obamy!, dodává Chomsky a dokládá příklady), který tolik přispěl k eskalaci islámského náboženského fanatismu a v důsledcích spoluzapříčinil migraci. Nezná ohledy a klidně cituje výrok, že Spojené státy se staly svou reakcí na útoky 9/11 největším spojencem Bin Ládina. Do té doby byl celá devadesátá léta ve své snaze radikalizovat arabský svět a uzbrojovat Západ neúspěšný. Nebo jiný, že NATO existuje zejména proto, aby hasilo konflikty, které svou existencí samo vyvolává. Takto troufalý diskurz u nás úplně absentuje. 
V obrácené logice vnímání kroků USA je najednou všechno naopak, a tak si Chomsky může nad bukurešťským summitem NATO a jeho nabídkou vstupu Ukrajiny položit otázku: tolerovaly by USA příslib Ruska Mexiku a Kanadě, že v případě zájmu mohou vstoupit do někdejší Varšavské smlouvy? Tedy: dopustily by Spojené státy rozšiřování vojenské aliance namířené proti sobě až na své hranice? 
Jiná taková otázka: Kdy opustí USA Guantanámo, které okupují stejně jako Rusko Krym? Je vlastně vůbec možné ji položit? Nebyly by vlastně na místě sankce proti USA, dokud tak neučiní? Chomsky se tak ptát může. U nás to nikomu pod hrozbou lynče a vyobcování nedoporučuji. Jenže svět si tyto otázky klade a celkem stále častěji na ně odpovídá podobně jako Noam Chomsky.

Parlamentní listy 16.12.2018                                                                                                                              Matěj Stropnický

macronJeště třírohý klobouk, případně také ruka zastrčená za klopu kabátu a podobnost Macrona s Napoleonem by byla dokonalá. Jen v jeho zájmu doufám, že se Brigitta, na rozdíl od Josephiny, řádně myje.

Další víkend ve Francii proběhl ve znamení brutálních protestů s hořícími auty, drancováním obchodů a zraněnými. Tentokrát již nikoli pouze proti zdražování benzínu. To francouzská vláda ve strachu z protestů odložila. Více než sto tisíc lidí tento víkend protestovalo proti samotnému francouzskému vládnímu establishmentu, jehož nejvyšším představitelem je vládce Francie a samozvaný rádoby vládce celé Evropy, prezident Emmanuel Macron.

Proti demonstrantům tentokrát také postavila francouzská vláda enormní sílu, více než 80. 000 policistů a četníků, kteří proti demonstrantům neváhali použít gumové projektily, obrněnou techniku, vodní děla a slzný plyn. Během víkendu bylo více než sto lidí zraněno a skoro dva tisíce demonstrantů bylo také zatčeno. Taková malá/větší reminiscence na 89. v Praze....

Macron se tímto postupem totálně „odkopal“. Místo velkého politika a státníka, který chtěl vést Francii, a podle svých nabubřelých řečí, po vzoru Napoleona, dokonce celou Evropu do 21. století se ukázal být tím, čím od začátku byl, omezeným prezidentem bohatých vrstev, který zájmy běžných Francouzů zcela ignoruje.

Macronova francouzská krize může ale zničit nejen kariéru Macrona a jeho vládu, může se také stát smrtelným ohrožením pro celou Evropu. Přinejmenším pro takovou, jakou by ji chtěli mít euroúředníci typu Junckera nebo třeba našeho Teličky. Nejenže se pouliční protesty přelily z Francie již také do Belgie, Nizozemska a Německa, ale krize může také znamenat začátek konce multikulturalismu a dalších megalomanských Macronových plánů, které chtěl Evropě, včetně nás, vnutit, ať chceme nebo nechceme. Imigrantské kvóty toho byly jen malým názorným příkladem.

Je proto docela dobře možné, že volby do Europarlamentu v květnu příštího roku ukážou, že myšlenky Macrona, Junckera nebo Merkelové o stále větším provázání Evropy pod vedením „motoru“ Německo – Francie oslovují v Evropě již málokoho. A do popředí se dostanou strany a hnutí typu italských Pěti hvězd. Tak uvidíme, co z toho vzejde.

Myslím si, že Česká republika, malý evropský stát s naší nedávnou negativní historií v područí Sovětského svazu, Evropskou unii pro budoucnost nezbytně potřebuje. Měla by to ale být Evropská unie rovných, kde budou mít všichni členové stejná práva, bez vyvyšování velkých nad malými případně zakládajících členů nad těmi, kteří přistoupili později.

 

Český nezávislý tisk 10.10.2018                                                      Milan Šarapatka 

usa(aneb Dr.Galén z románu Bílá nemoc od K.Čapka varuje)

P.C.Roberts

Ukrajinská válečná plavidla při své akci v Azovském moři porušila články 19 a 21 konvence OSN o mořském právu. Překročila totiž ruskou námořní hranici a vstoupila tak do uzavřené oblasti ruských teritoriálních vod.

Za tuto akcí je odpovědný Washington, protože Ukrajina sama by se podniknout takovýto agresivní čin nikdy neodvážila. Zde čtětě přesný popis proběhlé události:https://www.rt.com/news/444857-russia-ukraine-kerch-strait-standoff/

V poslední době kolují různé výzvy na obnovení Československa. Chtěl bych se proto nad těmito iniciativami zamyslet a přivést k tomu i další spoluobčany.

 

ceskoslovensko small

Nejprve je třeba dát za pravdu těm, kteří hovoří o tom, že rozdělení Československa bylo krokem protiústavním a nezákonným z hlediska způsobu jeho provedení, tj. bez faktického sou-hlasu občanů. Rovněž je na místě připomenout, že dřívější tvar území Československa se sice špatně bránil, fungoval ale jako kost v krku proti případným snahám Němců či Maďarů o spolknutí českých zemí či Slovenska, pokud by se rozhodli Československo polknout.

Jedni i druzí měli totiž historicky zájem vždy o tu kterou část naší společné republiky, nikoliv o ni jako o celek. Rozdělením naším země tyto historické zájmy uvedených zemí opět nabyly na aktuálnosti, přesně podle hesla „Rozděl a panuj!“. K rozdělení Československa tak došlo v rozporu se záměry jeho zakladatelů.

keller„Jarek Nohavica převzal v Moskvě od Vladimira Putina Puškinovu cenu. Je udílena těm, kdo se zasloužili o rozvoj kultury. Asi už tak nějak patří k naší době a k naší společnosti, že tento akt vyvolal řadu vyloženě nekulturních reakcí. Nad Nohavicou vyjádřil opovržení například Jiří Dolejš, zásadový komunista, který se drží svého celoživotního hesla – Proti Rusku na věčné časy a nikdy jinak!“ podotkl k ocenění Keller. A všiml si i toho, že větší práci s morálním odsudkem si dala právnička Hana Marvanová, podle níž to u ní prohrál a přestane jej poslouchat. 

pro volební období 2018-2022 s okamžitou účinností

pana Mgr. Michala Pobuckého, DiS., volební strana ČSSD primátorem města

náměstky primátora statutárního města Frýdku-Místku

* pana Karla Deutschera (ČSSD)

* Mgr. Radovana Hořínka (ANO 2011)

* Bc. Pavla Machalu (ČSSD)

* Bc. Jakuba Míčka (ANO 2011)

* pana Marcela Sikoru (KDU-ČSL)

další členy Rady města Frýdku-Místku, a to:

* pana Josefa Hálku, DiS. (ČSSD)

* Ing. Lucii Chovanečkovou (ANO 2011)

* pana Jaroslava Ryšku (ANO 2011)

* pana Jiřího Zaorala (ČSSD)

* Ing. Richarda Žabku (KDU-ČSL)

Ve F-M 30.10.2018   

       Mgr.Tomáš Krpel-zastupitel FM