tyckarkyBylo to včera finále, úchvatnější než kterékoli jiné. Šest atletek překonalo na mistrovství světa atletů v katarském Dauhá laťku ve výšce 480cm a pokračovalo v soutěži. Ale výšku 485 zdolaly už jen Američanka Morrisová, Ruska Sidorovová a Řekyně Stefanidiová. Laťka se zvýšila na 490, na které ztroskotala Řekyně Stefanidiová, a v závodě tedy, jako zástupkyně dvou dnes znepřátelených mocností, pokračovala na výšce 495 cm už jen dvojice - Američanka Morrisova a Ruska Sidorovová.
Stadion v Dauhá napětím nedýchal.

První pokusy obou atletek byly neúspěšné, ale pokus Morrisové vypadal nadějněji. A ještě nadějněji vypadal její druhý pokus, zatímco Sidorovová se nad laťku ani nedostala a proletěla hluboko pod ní.

Měla-li tedy jedna z oněch dvou závodnic podle názoru všech, kteří této sportovní bitvěs napětím přihlíželi, výšku 495 pokořit, byla to Američanka. Rozběhla se, lehce se dostala nad laťku, ale vrchní polovinou ji shodila.

 Poslední pokus závodu patřil tedy Sidorovové. Už jak zavěšená na tyči stoupala do výše odchýlená od středu doskočiště příliš vpravo, nedával Rusce naději. Ale ještě dřív, než si divák tento hendikep jejího pokusu stačil uvědomit, ovinula se Ruska kolem laťky a zhruba z výšky o metr vyšší, než v jaké bývá okno prvého patra, padala k zemi. A laťka nedotnuta jakoukoli částí jejího těla visela nehybně nad ní.

 A teď se stalo to, proč o tomto závodu píši. Dva metry od doskočiště stála totiž v onom okamžiku Američanka Morrisová, připravená Rusce buď k úspěšnému pokusu pogratulovat, nebo ji v případě pokusu neúspěšného utěšit. A teď, sotva se vítězná Ruska po dopadu postavila na nohy, vyskočila k ní Američanka na doskočiště a z úspěchu ještě lehce omámenou Rusku se jala spontánně a s čirou radostí objímat a líbat. Což ovšem netrvalo dlouho, protože 10 zbývajících tyčařek nebylo ochotno tomuto ceremoniálu sbratření jen přihlížet, takže se vrhly na objímající se dvojici a výsledkem byl monumentální mezinárodní chumel přátelství i lásky mezi lidmi i národy, jaký jsem na atletických závodech ještě nikdy nespatřil. A jehož umělecké zpodobení bych neváhal pověsit nad hlavní vchod Organizace spojených národů v New Yorku.

  Tak hleď, člověče, jak uvažují obyčejní lidé, co cítí, jak rádi by se navzájem milovali a ctili a jak by se z té vzájemné spřízněnosti napříč zeměmi a kontinenty rádi a nadšeně radovali. A tím raději a nadšeněji, čím usilovněji jim v tom jejich vlády či jakési zbrojní komplexy brání a snaží se z jedné země udělat bubáka, připraveného druhé země spolknout.

Jak té zemi jen a jen z politických důvodů, jak konstatoval předseda naší antidopingové laboratoře Dr. Chlumský, brání v účasti na mezinárodních atletických soutěžích, a blahosklonné výjimky poskytují jen několika jednotlivcům, kterým ovšem jako trest za příslušnost k oné zemi stanovily, že v případě jejich vítězství nepůjde na stožár jejich vlajka a nebude se hrát jejich hymna.

Takže vítězka soutěže ve skoku o tyči Sidorovová neuvidí při ceremoniálu přebírání medailí vlajku své země, neuslyší ani její hymnu, ale útěchou za toto světovým zlem odepřené jí bude už navždy hřát vzpomínka na to, jak vřele a nezapomenutelně se jí tyto pocty snažily vynahradit její soupeřky v závěru ženské tyčky v Dauhá.

Vlády a lid, napadne vás: proč to věčně musí jít proti sobě?
Český tisk 1.10.2019                                                                                             Lubomír Man


 

Je neuvěřitelné, že se německá kancléřka Merkelová při oslavách 75. let výročí vylodění v Normandii objevila mezi zástupci Spojenců.

A proč nepozvali zástupce Ruska? Připomeňme, že vylodění v Normandii, kvůli kterému se papaláši sešli v Londýně, bylo součástí společného plánu se Sovětským svazem (Teherán, 1. prosince 1943) a bylo důsledkem vítězných bitev Rudé armády. Za celou tuto bitvu (vylodění v Normandii), zahynulo tolik spojeneckých vojáků, kolik v bitvě o Stalingrad za jediný den.

Celé ty dnešní oslavy však budily dojem, že II. světovou válku vyhrál Trump, zatímco Rusové se dosud schovávají v zemljankách někde na Sibiři.
TAKŽE SI TO SHRŇME
II. světovou válku rozpoutalo Německo, konkrétně předchůdce Frau Merkelové Adolf Hitler. Začala 1. září 1939 německým útokem na Polsko. Počet obětí II. světové války je odhadován na 72 milionů. Když se nad tím číslem zamyslíte…
1941
– Zásadní pro vývoj II. světové války byla bitva před Moskvou (1. října, 1941 – 7. ledna, 1942). Ukázala celému světu, že do té doby neporažený Wehrmacht lze zastavit. Bitva měla 1,5 milionu obětí (na jednoho Němce dva padlí Sověti).
1942
– Klíčovou a největší bitvou II. světové války bylo bitva o Stalingrad (28. červen
1942 – 2. únor 1943). Zahynul při ní 1,2 milion sovětských vojáků a civilistů a 800 tisíc německých vojáků. Při této jediné bitvě zahynulo víc Sovětů, než Američanů, Francouzů a Britů za celou válku. Tato bitva je symbolem II. světové války.
1943
– Bitva u Kurska (5. července – 23. srpna 1943). Rozhodující vítězství Sovětů, Němci ztratili na východní frontě iniciativu, Hitlerův sen o Velkém Německu se začal hroutit. Asi milion obětí, na jednoho Němce čtyři padlí Sověti.
– Poté zahájila Rudá armáda mohutnou ofenzívu zvanou Bitva o Dněpr (24. srpna
1943 – 23. prosinec 1943, Ukrajina). Zahynuly takřka tři miliony obětí, přibližně stejně na obou stranách.
– 1. prosince 1943, konference v Teheránu. Sovětský svaz přesvědčí Spojence o otevření druhé (západní) fronty v podobě vylodění v Normandii. Je to důsledek úspěchů bitvy o Dněpr.
1944
– 6. června. Spojenci se konečně vylodili v Normandii (rok a půl po bitvě o Stalingrad a v situaci, když už Hitler prohrává a jeho vojákům na východní frontě docházejí zbraně a munice). Při bitvě, kde na jednoho zdecimovaného německého vojáka byli více než byli čtyři svěží, spojenečtí, zahynulo asi 200 tisíc německých vojáků a 53 tisíc spojeneckých). Obětí Spojenců za celou tuto bitvu (trvala dva měsíce) bylo celkem tolik, jako v bitvě o Stalingrad za jediný den.
– Hurá do Polska! Mohutná sovětská “letní ofenzíva” operace Bagration (22. června 1944 – 29. srpna 1944) v Pobaltí, na Ukrajině a v Bělorusku. Zemřelo při ní 700 tisíc vojáků a civilistů (poměr obětí se tu poprvé otočil, padlo 2 x tolik Němců, než Sovětů).
– Varšavské povstání (1. srpen – 2. říjen 1944) tvrdě potlačené Německem, masové vraždy civilního obyvatelstva (200 tisíc obětí). Do Varšavy vstupuje Rudá armáda v lednu následujícího roku a míří na Berlín.
– Ardenská bitva (prosinec 1944 – leden 1945). Neúspěšný pokus Německa zvrátit vývoj války útokem proti Spojencům, které Hitler považoval za slabší článek z obou front. Bitva měla 200 tisíc obětí (cca stejně na obou stranách).
1945
– 4. února 1945. Jaltská konference, kde se mocnosti (Sovětský svaz, USA, Velká Británie) dohodly, jak to bude dál. Už bylo jasné, že Hitler prohrál.
– 14. února 1945. Američané bombardují Prahu (na svatého Valentýna). Prý se jim to popletlo (bombardování Drážďan bylo 13. února 1945).
– Dne 2. května 1945. Rudá armáda dobyla Berlín (16. duben – 2. květen 1945). 30. dubna 1945 spáchal Hitler sebevraždu.
– 9. května 1945. Osvobození Prahy Rudou armádou, konec II. světové války.
– Dva měsíce po konci války shodili Američané 6. a 9. srpna 1945 atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki a zabily tak více než 200 tisíc civilistů.
Ohledně role toho kterého státu ze II. světové války mnohé napoví počet obětí.
Sovětský svaz: 23 milionů, Čína 10 milionů, Německo 7,5 milionů, Polsko 5,6 milionů, Francie 562 tisíc, Velká Británie 450 tisíc, USA 418 tisíc, Československo 365 tisíc…  Všimněme si, že za války zahynulo přibližně stejně Američanů jako Čechoslováků.
Český nezávislý tisk 18.9.2019                                                                                     Miroslav Suja
 
robertsOd počátku věků zde byli lidé, kteří se o věcech i událostech chtěli dovědět pravdu, a pravda též fungovala jako příčina i smysl nejpůvodnější filozofie.


Vědecká revoluce poskytla lidem šanci poznat některé z přírodních zákonů, které ovšem musely být ještě probojovány. Dnes jsou však hlavním "rozpoznavatelem" pravdy peníze.

Skutečná pravda, např. ta, kterou se pokouším  lidem sdělit, není ovšem dnes vítána žádnou vládou a žádným vládnoucím zájmem kdekoli v západním světě, a není vítána ani v žádné zemi, kterou tento západní svět už zkorumpoval.

A stalo se skutečností, že nepřítel pravdy už dnes nesídlí v Moskvě či Číně, ale usadil se ve Washingtonu, v New Yorku a v Hollywoodu, v redakcích televizí CNN, MSNBC, NPR, v redakcích deníků New York Times, Washington Post i na amerických univerzitách, jejichž vědečtí pracovníci se už naučili lhát za mzdu.

A lžou samozřejmě i ti nejmajetnější, včetně členů Kongresu a vlády, kteří všechny ty výše uvedené silou peněz lhát přinutili.

Ze všech ohrožených druhů je pravda druhem nejohroženějším.

Pozoruji, jak odchází.

 

Český nezávislý tisk 4.9.2019                                                                P.C. Roberts

Raději bych psal o začátku nového školního roku, ale ví, že je to zbytečné, protože současné školství ani nenaučí mladé generace kdy, jak a proč začala (a jak skončila) poslední „německá“ válka

Přesně před osmdesáti roky začala „oficiálně“ druhá světová válka: Německé a slovenské armády koordinovaně napadly Polsko. Záminkou pro Hitlera bylo fingované přepadení německé vysílačky v Gliwicích 31. srpna 1939. Slovensko, po odtržení od Československa Hitlerův spojenec, ani žádnou svou vlastní „operaci pod falešnou vlajkou“ nepotřebovalo. Prostě bez vyhlášení války zaútočilo na svého severního souseda – právě tak, jako jejich německý spojenec.

Ironií dějin je, že Slovensko tak získalo území Oravy a Spiše, které po Mnichovu Poláci ukradli Československu v listopadu 1938, když spolu s Hitlerem „stříhali dohola malého chlapečka“, řečeno s Josefem Kainarem. Za stejně hořkou dějinnou ironii lze pokládat to, co se děje v těchto dnech v Praze 6, kde pokračuje „válka“ o pomník maršála Koněva, osvoboditele našich národů ze zotročení v německém protektorátu Böhmen und Mähren. Právě ve dnech 80. výročí vše dostává mimořádně poučný kontext. Včetně „klanění se“ slovenské prezidentky Čaputové před pár dny v Berlíně. Což už nevíme, jak to bylo?

Pubertální ignoranti
Protože druhá světová válka ve skutečnosti začala Hitlerovým obsazením Čech a Moravy o půl roku dříve. Jen se o tom tak dnes příliš nemluví. Zrada západních velmocí, které nás v Mnichově nechaly na holičkách a prodali naši existenci (tehdejšímu) německému kancléři, stejně jako totální selhání „masarykovských“ politických elit, které se bez jediného výstřelu diktátu podřídily, se do současného „výkladu dějin“ příliš nehodí. Západ je přece náš hlavní spojenec a záruka bezpečnosti – jako tenkrát.

Proto provokace a obscénní historické mystifikace pubertálního vedení Prahy 6 i pražského magistrátu vůči Ruské federaci – nástupnické zemi Sovětského svazu – jsou pro dnešní „odvážné rusobijce“ příležitostí k „zábavným strkanicím“ o maršálovu sochu. Když tuto taškařici puberťáci „na šestce“ připravovali, dost možná ani netušili, že se nějaké takové výročí vůbec blíží. Chtěli jen využít jiného výročí – toho srpnového – které se do jejich obrazu světa hodí nepoměrně lépe, ač skýtá rovněž „poučení“, kterému nemohou rozumět.

Nikoli náhodou vyšel současně jeden průzkum, který říká, že většina mladých vůbec netuší, že 1. září 1939 je začátkem druhé světové války. To naopak samozřejmě ví většina příslušníků starších generací. Chodili totiž do „komunistických“ škol, kde se sice s dějinami také zacházelo často „svérázně“, ale základní data nám přece jen byla jasná. Dejvický starosta Kolář (TOP 09) začal chodit do školy až po převratu v devětaosmdesátém, primátor Prahy Hřib (Piráti) stihl do té doby tak druhou třídu. Jejich ignorance má tedy dobré základy našeho současného školství, kde se mystifikacemi a přebarvováním historie zabývají profesionální desinformační organizace jako Člověk v tísni a spol.

Tenhle „kinderkabinet“ nyní vládne Praze obecně a některým jejím částem speciálně. Jeden sundá pamětní desku na sovětské osvoboditele ze Staroměstské radnice, protože prý není historicky přesná. Druhý (podle některých spekulací) zorganizuje potřísnění sochy maršála Koněva, aby měl příležitost provokovat ruskou ambasádu, která sídlí na jeho městské části. A nakonec ji „zakryje“ lešením a plachtou, protože si myslí, že právě tak se má zacházet s historickou pamětí národa.

Sedm statečných
Zjevně nepředpokládali, že ještě žijí lidé, kteří si nemíní nechat vytloukat paměť z hlavy jen pro to, že pár puberťáků, jimž se ani v rodině nedostalo patřičné výchovy, si mohou v nové totalitě dělat, co se jim zlíbí. Někteří stateční nejprve pošpiněný památník očistili, další pak opakovaně strhli plachtu z lešení, které mělo maršála-osvoboditele před zraky Pražanů skrýt. Zatímco vandaly, kteří „majetek“ poničili, policie dodnes nevypátrala, ty, kteří se pokusili o nápravu odvádí na služebny a vyslýchá. Stát se to opačně někde v Rusku, vysílá o tom ČT už své pravidelné dezinformační „speciály“.

Starosta Kolář mezitím dostal policejní ochranu, protože prý je mu na sociálních sítích „vyhrožováno“. Určitě se rovněž nezjistí, kdo mu tak vyhrožoval, jako se nezjistí, kdo sochu postříkal barvou a začal celý ten ostudný kolotoč právě ve dnech, kdy si rozumnější a vzdělanější část veřejnosti připomíná osmdesát let od začátku „druhé německé války“. Kdy vzpomíná na milióny sovětských vojáků, kteří spolu s dalšími armádami protihitlerovské koalice položili životy, abychom se my dnes mohli dívat na „nesnesitelnou lehkost tuposti“, s níž se jejich památka pošlapává. Těch „sedm statečných“, kteří se pustili do boje s Koláři a Hřiby, by nemělo zůstat osamělých.

Bylo toho málo?
Není výročí jako výročí. To srpnové, které hlupák a nevychovanec Kolář chtěl zneužít proti Rusku – které ovšem invazi neprovedlo, v jejím čele stál Sovětský svaz – potřísněním maršálovy sochy, se krásou nezamýšleného obrací proti svému původci: s novou naléhavostí nám umožňuje uvědomit si, že někdejší Brežněvova doktrína o „omezené suverenitě“ satelitních států sovětského impéria, je tu opět. Jmenuje se „suverenita sdílená“ – a je základem naší nesvobody ve Čtvrté říši zvané Evropská unie, které opět velí Německo.

A 80. výročí zahájení útoku na Polsko si přijel do Varšavy „připomenout“ prezident Donald Trump, jehož administrativa připravuje přesun okupačních amerických armád „dočasně umístěných na německém území“ – právě do Polska, blíže ruským hranicím. Pokud si k tomu nezapomeneme uvědomit, že současně vypověděl smlouvu o omezení raket krátkého a středního doletu schopných nést jaderné bomby, mělo by nám přinejmenším lehce zatrnout. Být – nejen skrze naší referendem neschválené účasti v NATO – v rukou takto nezodpovědného „spojence“ je minimálně příležitostí k rozjímání nad nepoučitelností, s níž svou bezpečnost orientujeme pouze jedním směrem.

Spojenci?
Byl to bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, kdo řekl, že být nepřítelem Spojených států může být nebezpečné, ale přímo fatální je být jejich spojencem. Ilustroval tím známý fakt, že zámořská velmoc sleduje výhradně své vlastní cíle a spojence kdykoli hodí přes palubu. Vidíme to ostatně dnes v Afghánistánu, odkud Američané odcházejí, zatímco my se tváříme hrdinně, že jako zůstaneme. Nebo Kurdové, kteří vybojovali hlavní část „americké“ války s Islámským státem jsou hozeni přes palubu kvůli vztahům s Tureckem. O bývalých spojencích jako Saddám Husajn, plukovník Kaddáfí či bývalý agent CIA Usáma bin Ládin ani nemluvě.

Nad jejich osudem mohou žasnout lidé ze států západní Evropy, jejichž politické elity před osmdesáti lety umožnily Hitlerovi začít druhou světovou válku. Zkušenosti, které máme z té doby my, jsou však nezapomenutelné: někdo nás zradil, někdo nás okupoval, někdo nás osvobodil.

Žádní Hřibové ani Kolářové s tímhle dějinným poučením nic neudělají. I když by si to tolik přáli.

Neudělají, pokud jim to nedovolíme.

1.9.2019 Petr Hájek- bývalý poradce prezidenta 2003-2012

školaUplynul další školní rok Masarykovy základní a mateřské školy Hnojník pod vedením Mgr. Dagmar Tobolové. Její práce pokračovala ve stejném duchu jako loni. Opět soudy, změny v personálním obsazení, změny na vedoucích místech jednotlivých úseků. Nic příjemného pro děti a rodiče. A tato činnost přinesla výsledky. Dne 28.5.2019 Mgr. Tobolová prohrála krajský soud, který nepotvrdil žalobu na mne. Paní Tobolová požadovala úhradu škody, kterou jsem měl údajně způsobit škole v roce 2010 chybou v projektové dokumentaci. Opomněla však , že projekt pokračoval pod vedením dalších ředitelů včetně jí. A tak soudní výdaje a náhradu škody bude platit škola a obec. Také v srpnu 2019 prohrála škola Nejvyšší soud v Brně , který potvrdil povinnost školy  mi zaplacené odškodnění za neoprávněné odvolání z funkce ředitele školy ve výši cca 1, 1 miliónu Kč, což dohromady stálo obec a školu 2 milióny korun. Takové plýtvání ! 

Problémem je také neustálé nekonečné změny na postech zástupců ředitelky a jiných pedagogických pozic. Stále se mění učitelé a již 6. zástupce ředitele nechce s p. ředitelkou spolupracovat. Pouze po roce odchází p. Pyško. Odchází také p.Pavelka. Je to již 44 změna zaměstnance za 5 let.. Odešel raději do důchodu také školník B.Kudláček, který byl svého času dokonce členem vyběrového řízení v roce 2014 a sám tehdy vybral paní ředitelku do  její funkce. Škola je stále jakousi přestupní stanicí pro kamarády a známé paní odborářky. Po určité době tito lidé pochopí a odcházejí. Nemaje odvahu do poslední chvíle říci, kam, neboť praktikou p. Tobolové je zvednout sluchátko a podat na nové pracoviště „barvité reference.“

Nezbývá než doufat, že se tento styl práce neodrazí na kvalitě výuky a chodu školy.

léto 2019                                                                                                    Mgr.Tomáš Krpel

telicka smallPředstavte si, že máte stroj času.
A posuneme se o 30 let zpět - do konce léta 1989:
U pomníku maršála Koněva se scházejí členové KSČ:
- Pavel Telička, budoucí eurocokoli,
- Petr Pavel, budoucí generál a antikomunista (zatím ještě kádrová rezerva),
- Tomáš Zima, budoucí rektor Univerzity Karlovy, stojí vedle soudruha Beka, budoucího bývalého rektora Masarykovy univerzity a senátora za ODS,
- Petr Dvořák, budoucí ředitel dezinformační České televize,
- ze studií na univerzitě v Lovani (tam přece mohl studovat každý, ne?) si odskočil Vladimír Dlouhý, ale moc se nezdržel,
přemýšlel o rozdílu mezi naftou a oleji...
Soudruzi zatruchlí, zarecitují báseň, položí květy a slíbí věrnost SSSR navždy.
Cestou domů ke svým karierám obejdou velkým obloukem podivína Miloše Zemana, který se obouvá na stránkách časopisů do tehdejší strany KSČ a společnosti a není dobré být s ním viděn.
Za rohem ho pozoruje agent StB s označením Plavec, jistý Štetina - budoucí agent ukrajinské SBU, europoslanec a rusobijec.
A teď jsme zpět v roce 2019....

29.8.2019                                     KAREL CHLUMEC