prochazkovaZrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes
píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. (...)
Lidem, kteří v dětství či mládí prožili rozčarování z Mnichovské zrady západních spojenců a pak válku, Heidrichiádu. Nelze
jim vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než
sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů.
Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr, plný energie. (...) Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových.
Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem.
Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...) Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí? Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje…
- rozdělení republiky byl první krok.
- předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo.
- samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat Pro národní zájmy. A média ho za to cupují.
- devastace školství pokračuje.
- o průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení?
- zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... .
Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas
nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. (...)
Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi.
Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost V. Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý (...)
Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány.
Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.(...)
Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají.
Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!


 

halikSkoro na den přesně se před rokem strhl velký křik okolo vyznamenání Jarka Nohavici Puškinovou medailí v Rusku. Celý skandál byl o tom, že se jedná o cenu ruskou, navíc předávanou Vladimírem Putinem.
Ihned se na stánkách MSM začaly vypočítávat domnělé Putinovy prohřešky proti demokracii a humanitě od sestřelení letu MH 17, až po ovlivňování voleb v USA. Pro pořádek podotýkám, že ani jedna z uvedených věcí se nás vůbec netýkala.

V pondělí převezme Tomáš Halík Kříž za zásluhy 1. třídy Záslužného řádu SRN za jeho údajný přínos k česko-německému usmíření (na kterém se i dle vlastních slov podílel hlavně v 90. letech). Pokud použijeme na toto ocenění stejnou metodiku, jakou použila Havlérka před rokem na Jarka Nohavicu, zjistíme, že:

- na rozdíl od Puškinovy ceny, která je cenou za kulturu, literaturu a umění, je Záslužný kříž vyznamenáním za práci, která přispívá k "mírovému růstu" Spolkové republiky Německa (Er wird verliehen für Leistungen, die im Bereich der politischen, der wirtschaftlich-sozialen und der geistigen Arbeit dem Wiederaufbau des Vaterlandes dienten, und soll eine Auszeichnung all derer bedeuten, deren Wirken zum friedlichen Aufstieg der Bundesrepublik Deutschland beiträgt), takže cenou čistě politickou;

- pokud se bavíme o osobnosti udělovatele vyznamenání, tedy Spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, sluší se jistě připomenout, že byl v letech 2013-2017 ministrem zahraničních věcí kancléřky Merkelové, kdy se významnou měrou podílel na tvorbě její neblahé migrační politiky a byl nejhlasitějším zastáncem vstupu Turecka do EU. A to jsou témata, která se České republiky naprosto bytostně dotýkají;

- Německo je naším bezprostředním sousedem, jehož pokusy o dominanci v rámci střední Evropy, jsme pravidelně okoušeli už od 9. století, kdy jsme ještě ani nevěděli, že bude nějaká obávaná velkoříše i na východ od nás. Ostatně panslavisté a slavjanofilové (z nichž nutně ne všichni zdůrazňovali vedoucí úlohu Ruska) u nás začali zvedat hlavu až v 19. století, tedy přesně o 1000 let později;

- na rozdíl od písničkáře Nohavici, který nikdy neměl a nemá osobní politické ambice (a v umění si může dělat srandu prakticky z čeho chce), je Halík osobou, která se v politice angažuje a neskrývá své politické aspirace, ani snahu o ovlivňování veřejného mínění z pozice jakéhosi "morálního etalonu", na který si tak rád hraje. Jeho ocenění za cosi, co měl údajně vykonat před, 25-30 lety nutně vyvolává pachuť ovlivňování obsazení postu pražského arcibiskupa, ke kterému může dojít v řádu několika měsíců. Halík, sám velký příznivec nelegální migrace a další integrace do EU pod vedením Německa, by se tak stal velmi užitečným nástrojem našich západních sousedů a jejich politiky.

A teď si řekněme - kde jsou česká média, spisovatelé, publicisti, "svědomí národa"? Jak je možné, že ještě nebijí na poplach a nevykřikují do světa své mantry o ohrožení, podřízení, vlastizrádcích a užitečných idiotech?


       Český nezávislý tisk 23.10.2019                                           Petr Markup


 

kurdoveOdsuzuji tureckou invazi na území dnešní Sýrie, která je namířena především proti samotným Kurdům. Právě Kurdové si zaslouží svůj vlastní stát, neboť statečně bojovali proti Islámskému státu. Dodnes jsou mučeni a nenáviděni tureckým režimem dokonce...

 Odsuzuji tureckou invazi na území dnešní Sýrie, která je namířena především proti samotným Kurdům. Právě Kurdové si zaslouží svůj vlastní stát, neboť statečně bojovali proti Islámskému státu. Dodnes jsou mučeni a nenáviděni tureckým režimem dokonce i na tureckém území! 

Jejich řeč a kultura je dodnes pranýřována, stát bez státu nadále trvá, zato chaos, který způsobuje turecká armáda, je trestuhodný. 
Turecký stát je také v historii zodpovědný za genocidu Arménů! Turecko je nebezpečný stát, jenž zároveň vydírá Evropskou unii, že pošle ještě více migrantů na území Evropy, a to bez pohraničních kontrol!
S tureckou invazí na syrské území hrozí uprchnutí zajatých fanatiků a teroristů Islámského státu. Dokonce hrozí, že se dostanou do Evropy snadno a rychle.
Kurdové si zaslouží svůj vlastní stát, jenž na základě svého svědomí předem uznávám, neboť režimy na Blízkém východě naprosto selhaly, a to ve vlastních řadách.
    Český nezávislý tisk 16.10.2019                                                  Václav Kovalčík, Zlín

bakalaPraha, 8. října 2019 – Sněmovní Vyšetřovací komise k OKD vedená Pirátem Lukášem Černohorským dnes po téměř dvou letech zveřejnila závěrečnou zprávu. „Policii v nejbližších dnech předám v souvislosti s naším vyšetřováním kauzy OKD několik trestních oznámení, a to na bývalé ministry Vladimíra Dlouhého, Bohuslava Sobotku, Milana Urbana a Jiřího Skalického. Nevyhnou se jim ale ani podnikatelé Viktor Koláček a Zdeněk Bakala,“ uvedl Černohorský. Celkem jde o jmenovitá trestní oznámení na 14 osob, jednoho neznámého pachatele a také bývalé členy orgánů NWR i OKD nebo auditory KPMG. Devítičlenná vyšetřovací komise složená ze zástupců všech sněmovních stran pracovala ve třech skupinách, které se věnovaly ztrátě majority státu v OKD, privatizaci minoritního podílu v OKD a důvodům úpadku společnosti.
Jedním z problematických kroků, kterými se komise zabývala, byl převod podnikových bytů do akciové společnosti OKD v devadesátých letech: „Dospěli jsme k názoru, že 44 tisíc podnikových bytů bylo vloženo do akciové společnosti OKD v rozporu s tehdy platnými zákony. Skutečným vlastníkem tedy je podle našich zjištění i nadále stát. Stát by se měl domáhat svých práv stejně aktivně jako to činí třeba církve, které podávají určovací žaloby kvůli majetku, který byl nezákonně převeden před bezmála 30 lety,“ sdělil Lukáš Černohorský. Komise proto vyzvala Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových již na konci loňského roku, aby podal k soudu určovací žalobu. Úřad tak ovšem dodnes neučinil a komise tuto pravomoc nemá. Problematice byla v privatizačním projektu věnována samostatná kapitola, ačkoliv tehdejší ministr hospodářství Dlouhý uvedl, že bytům nebyla věnovaná velká pozornost.

Podle členů vyšetřovací komise, kteří se na závěrech shodli jednomyslně, nese hlavní zodpovědnost za ztrátu majority státu v OKD tehdejší ministr hospodářství ČSFR Vladimír Dlouhý (ODA). Ten spolu s Jiřím Skalickým, ministrem pro správu národního majetku, rozhodl o vyčlenění 3,5 miliard Kč do likvidačního fondu, a to na úkor podílu státu, který v roce 1996 přišel o většinu v OKD. „Považujeme za důležité poukázat na skutečnost, že stát v souvislosti s možným poškozováním společnosti OKD zcela rezignoval na uplatňování svých práv akcionáře, v této době již menšinového. Vyšetřovací komise nezaznamenala, že by státní orgány zformulovaly a z pozice akcionáře podaly byť jedinou žalobu na náhradu škody ze strany představenstva. A to ani v pozdějších letech, i když to výše státního podílu stále a po celou dobu umožňovala, až do privatizace menšinového podílu,” komentoval nečinnost státu Černohorský.

Podle komise kroky státu a jeho právních poradců umožnily soukromým společnostem, aby se na úkor státu obohatily o miliardové částky. Šlo o akcionáře Karbon Investu a subjekty, které přímo nebo nepřímo ovládal Zdeněk Bakala. „S majiteli společnosti Karbon Invest Viktorem Koláčkem a Petrem Otavou jednal tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Z jednání bylo zřejmé, že stát neusiluje o co nejvyšší cenu, ale spíš naopak. Pokud už si Koláčka s Otavou vláda vybrala jako garanta plnění jejích cílů, měla povinnost prodat akcie za tržní cenu. Právě tím, že Sobotka neusiloval o dosažení tržní ceny, ale naopak působil ve prospěch nabyvatele, se podle komise mohl dopustit pokusu či přípravy trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, případně maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. V době jednání se zástupci státu zamlčeli Koláček s Otavou skutečnost, že Karbon Invest je fakticky ovládán Bakalovou společností, a vláda tedy privatizuje podnik Zdeňku Bakalovi. Jednání Koláčka s Otavou způsobilo státu újmu velkého rozsahu v řádech miliard korun. Bakala se podle názoru komise mohl dopustit trestného činu podvodu jako spolupachatel,“ vysvětluje Černohorský.

Skutečnost, že podíl v OKD byl privatizován podnikatelům kolem Zdeňka Bakaly, vzbudila nevoli u dalších zájemců o tento podíl, zejména u společností J&T a Penta. Společnost Penta v lednu 2005 podala proti privatizaci stížnost u Evropské komise z důvodu nedovolené veřejné podpory. Evropská komise se na základě této stížnosti dotázala České republiky na průběh privatizace. Autorem odpovědi, jak zjistila komise, nebylo Ministerstvo financí ČR a jeho úředníci, ale advokáti advokátní kanceláře PWP, kteří zastupovali Karbon Invest. Vedoucími pracovníky advokátní kanceláře PWP byli Radek Pokorný a Richard Wagner. „Podle zjištění komise byly v dokumentu uvedeny nesprávné, nepravdivé a zavádějící informace, které měly odvrátit hrozbu navrácení protiprávně poskytnuté státní podpory, přičemž jmenovaní věděli, že odpověď bude zaslána Evropské komisi. Tímto jednáním se Bakalovi advokáti mohli dopustit podvodu,” řekl Černohorský.

Komise, která byla zřízena na popud Pirátů v prosinci 2017, vyslechla celkem 49 svědků, prošla desítky tisíc stran dokumentů, soudních, policejních i ministerských spisů. V 45 jednacích dnech proběhlo 20 schůzí. Jednání často probíhala nad rámec běžného parlamentního provozu, například během prázdnin.

Parlamentní listy 9.10.2019 Vyšetřovací komise sněmovny

Dodatkové srovnání: Kvůli Babišově Čapímu hnízdu za 30 milionu Kč statísícové manifestace v Praze

  • při Bakalovém vytunelování státu a OKD v hodnotě 112 miliard Kč ......proč nic nedělají milionchvilkaři???

gottPřed dvěma týdny Karel Gott oznámil, že se jeho zdravotní stav po léčbě rakoviny mízních uzlin stabilizoval a že se „vrací do života“. Teď poskytl rozhovor časopisu Týden, který měl původně domluvený již na konec listopadu, ale kvůli chemoterapiím byl odsunut. Řekl v něm mimo jiné opět mnoho pozoruhodných věcí, stejně jako například v rozhovoru, o kterém jsme psali v článku Věštba Karla Gotta z roku 2001: Bojím se orwellovské totality

„Vždycky jsou přece věci jinak, než jak vypadají. Ten pramen strašáků, které na nás vypouštějí média, přece někde je a má nějaký cíl. Teď jsou to zrovna ti uprchlíci za branami. Ale o to tolik nejde, co to je zrovna teď. Mluvím spíš o celém tom pravěkém způsobu, jak udržovat lidi v poslušnosti – nahánět jim strach. Ostatně podívejte, jak se takové věci pravidelně opakují. Byli tu sebevražední útočníci v Paříži. Pak velká aféra s uprchlíky v Kolíně nad Rýnem a v dalších městech, kde obtěžovali ženy. A sotva to trochu utichlo, hned se objeví další útok. Nečekaně, přímo v centru evropského dění – v Bruselu, řekl mimo jiné Zlatý slavík.

A to vše podle vás souvisí s uprchlickou krizí?

Samozřejmě. Dává se to za vinu náboženství, ale to s tím nemá, co dělat.

Co si vlastně myslíte o islámu?

Mám tu o islámu takovou obrovskou bichli. Díval jsem se do ní, hledal, ale nepíše se tam nic o tom, že by byl agresivní a chtěl ovládnout svět. Ani slovo. Mnohem důraznější se mi v tomto ohledu zdá dlouhodobě spíš křesťanský postup. Vidím totiž toho pána, který s křížem nad hlavou pochodoval americkým kontinentem před šikem bojovníků, a žehnal násilí na domorodcích. Misionář se takovým říkalo.

 

Islámský stát, který stojí za teroristickými útoky, se přece na náboženství odvolává. Proč by tedy to vše včetně migrační krize vzniklo, když ne kvůli náboženství?

Náboženství za ní nestojí, to je jen prostředek k válce.

A co za tím tedy stojí?

Snaha oslabit Evropu. Pokus dostat sem diverzanty je jen moderní způsob války. Dělají to důmyslně, strkají před kamery novinářů děti. Viděli jste to také, ne? Nepřemýšlíte o tom? Podívejte, jak se ty děti prosebně dívají… A nepomozte jim… Ale za nimi jsou k zahlédnutí mladíci s mobilními telefony, kteří kmitají, posílají si zprávy. Jsou oblečení jako málokdo v Praze, mají moderní sportovní ohozy a síla a energie z nich jen čiší. Tak těm máme pomáhat? Od pohledu je na nich vidět, že jim nejde o ty děti, že jsou to téměř profesionální zneklidňovači. Ten, kdo je posílá, ví dobře, proč to dělá.

 

Kdo je posílá a proč to dělá?

Tušení mám. Ale bojím se to vyslovit. Je to nebezpečné. Je to velmi tenký led. Netroufnu si nic takového říct.


 

tyckarkyBylo to včera finále, úchvatnější než kterékoli jiné. Šest atletek překonalo na mistrovství světa atletů v katarském Dauhá laťku ve výšce 480cm a pokračovalo v soutěži. Ale výšku 485 zdolaly už jen Američanka Morrisová, Ruska Sidorovová a Řekyně Stefanidiová. Laťka se zvýšila na 490, na které ztroskotala Řekyně Stefanidiová, a v závodě tedy, jako zástupkyně dvou dnes znepřátelených mocností, pokračovala na výšce 495 cm už jen dvojice - Američanka Morrisova a Ruska Sidorovová.
Stadion v Dauhá napětím nedýchal.

První pokusy obou atletek byly neúspěšné, ale pokus Morrisové vypadal nadějněji. A ještě nadějněji vypadal její druhý pokus, zatímco Sidorovová se nad laťku ani nedostala a proletěla hluboko pod ní.

Měla-li tedy jedna z oněch dvou závodnic podle názoru všech, kteří této sportovní bitvěs napětím přihlíželi, výšku 495 pokořit, byla to Američanka. Rozběhla se, lehce se dostala nad laťku, ale vrchní polovinou ji shodila.

 Poslední pokus závodu patřil tedy Sidorovové. Už jak zavěšená na tyči stoupala do výše odchýlená od středu doskočiště příliš vpravo, nedával Rusce naději. Ale ještě dřív, než si divák tento hendikep jejího pokusu stačil uvědomit, ovinula se Ruska kolem laťky a zhruba z výšky o metr vyšší, než v jaké bývá okno prvého patra, padala k zemi. A laťka nedotnuta jakoukoli částí jejího těla visela nehybně nad ní.

 A teď se stalo to, proč o tomto závodu píši. Dva metry od doskočiště stála totiž v onom okamžiku Američanka Morrisová, připravená Rusce buď k úspěšnému pokusu pogratulovat, nebo ji v případě pokusu neúspěšného utěšit. A teď, sotva se vítězná Ruska po dopadu postavila na nohy, vyskočila k ní Američanka na doskočiště a z úspěchu ještě lehce omámenou Rusku se jala spontánně a s čirou radostí objímat a líbat. Což ovšem netrvalo dlouho, protože 10 zbývajících tyčařek nebylo ochotno tomuto ceremoniálu sbratření jen přihlížet, takže se vrhly na objímající se dvojici a výsledkem byl monumentální mezinárodní chumel přátelství i lásky mezi lidmi i národy, jaký jsem na atletických závodech ještě nikdy nespatřil. A jehož umělecké zpodobení bych neváhal pověsit nad hlavní vchod Organizace spojených národů v New Yorku.

  Tak hleď, člověče, jak uvažují obyčejní lidé, co cítí, jak rádi by se navzájem milovali a ctili a jak by se z té vzájemné spřízněnosti napříč zeměmi a kontinenty rádi a nadšeně radovali. A tím raději a nadšeněji, čím usilovněji jim v tom jejich vlády či jakési zbrojní komplexy brání a snaží se z jedné země udělat bubáka, připraveného druhé země spolknout.

Jak té zemi jen a jen z politických důvodů, jak konstatoval předseda naší antidopingové laboratoře Dr. Chlumský, brání v účasti na mezinárodních atletických soutěžích, a blahosklonné výjimky poskytují jen několika jednotlivcům, kterým ovšem jako trest za příslušnost k oné zemi stanovily, že v případě jejich vítězství nepůjde na stožár jejich vlajka a nebude se hrát jejich hymna.

Takže vítězka soutěže ve skoku o tyči Sidorovová neuvidí při ceremoniálu přebírání medailí vlajku své země, neuslyší ani její hymnu, ale útěchou za toto světovým zlem odepřené jí bude už navždy hřát vzpomínka na to, jak vřele a nezapomenutelně se jí tyto pocty snažily vynahradit její soupeřky v závěru ženské tyčky v Dauhá.

Vlády a lid, napadne vás: proč to věčně musí jít proti sobě?
Český tisk 1.10.2019                                                                                             Lubomír Man